Další ze série příspěvků ke klimatickým výzvám současnosti. Tentokrát s osobními vodními zkušenostmi v české krajině a se zprávou o posledním dění v Grónsku.
Před několika dny proběhla světovými médii zpráva o červencovém tání grónských ledovců. Jev zasáhl šedesát procent plochy a nechal do oceánu odtéct 197 gigatun neboli kilometrů krychlových vody, čímž vyvolal vzestup mořské hladiny o 0,55 milimetrů. – „Tolik? Chachá! Namažu si to na chleba a ještě si přidám šunku!“
Mě napadlo pořídit si hliníkovou fólii o stejné tloušťce, potáhnout jí veškerý oceánský povrch a po skončení pokusu plachtu složit do úhledného komínku se základnou 1X1 metr, aby se mi vešla do skříně. Jak jistě uhodnete, s nábytkem jsem nepochodil. Po složení plachty mi vyšel hranol, po němž bych s přehledem přešel střední vzdálenost od Země k Merkuru, tam si jej zlomil napůl, a po vedlejší koleji dokráčel zase zpátky, abych se nemusel nešikovně vyhýbat s těmi, již by mne hodlali následovat. V řeči čísel jde o výšku cca 200 000 000 kilometrů, nebo dvacet čtyřproudových dálnic vedených na metrovém hliníkovém podkladu ze Země na Měsíc.
Červencové tání nebylo nejrozsáhlejší; v roce 2012 zasáhlo 97 % povrchu a ledovce v ročním úhrnu ztratily přes 300 Gt vody. V posledním desetiletí končívá pokrývka ve ztrátě stovek gigatun každým rokem. Do oceánu víc odteče, než kolik v jiném období nasněží nebo znovu zamrzne. Rok 2019 vyřčený rekord úspěšně pronásleduje, čímž si zapisuje dvě další výjimečnosti; první je brzký opakovaný výskyt. Dle „normálního“ počasí má k takovým úbytkům docházet jednou za 250 let… Druhou je nejvyšší jednodenní ztráta od roku 1950 – nenašel jsem, zda šlo o počátek měření, satelitní probíhá od roku 1972 –, jež se odehrála poslední den v měsíci, když z Evropy dorazila horká vlna, při které odteklo zajímavých 12,5 km3 vody. Čím zajímavých? Tím, že roční srážkový deficit České republiky za rok 2018 činil bezmála tolik, totiž 13,2 km3. Tuhle pěknou a čistou vodu bychom potřebovali odvést do našeho podzemí, jestliže se jí v Grónsku nelíbí. U nás by se uplatnila.
Když studuji data z portálu ČHMÚ určeného pro laickou veřejnost, narážím na další vzrušující statistiky. V roce 2017 bylo 65 % mělkých vrtů (hloubkou odpovídají kopaným studním) podnormálních, z nich dvě třetiny výrazně (41 % ze 710 stanic). U pramenů jsou čísla ještě horší: 71 % pod normálem a výrazně téměř polovina pozorovaných. V mapkách převládají červené a fialové body. Poslední měsíční přehledy za období květen 2018 až červen 2019 se u pramenů a mělkých vrtů rdí jako při expanzi červenky. Částečně si ulevily jen v únoru a březnu, zřejmě pod vlivem příznivějšího tání. V dubnu je kvetoucí vegetace, jež se nemohla spolehnout na přísun srážek, opět vysála.
Sledoval jsem na youtube přednášku profesora Zdeňka Žaluda a dalších, ze které jsem pochopil následující: vodní režim trápí kumulované sucho. Za posledních pět let chybí jeden roční úhrn srážek – jako kdyby rok nespadla ani kapka. Přesto by podle klimatických modelů neměl být do budoucna problém v objemu, nýbrž v načasování. Padat by mělo pořád stejně, ale v nevhodné období. Málo na podzim a na jaře, kdy má voda příležitost vsakovat do země, než se rychle vypaří jako v létě, nebo steče do řeky při prudkých oblevách. Poslední roky pozoruji, jak těsně se v našem městě míjí sněžení s deštěm, a často mne napadá: být o stupeň méně, bude sněžit. Voda se několik dní drží v loužích na promrzlé půdě, ale do země se jí mnoho nedostane. Velká část se opět vypaří; zatímco sníh světlo (a teplo) z převážné části odráží, voda je pohltí a ohřeje se. Zde se v mém měšťanském rozumu láme kus chleba.
Problémy se životadárnou tekutinou v naší krajině mne poprvé trkly v létě 2015, kdy jsem se na několik dní vypravil do Nízkého Jeseníku. Trasu jsem plánoval podle pramenů, z nichž některé jsem poznal v minulosti, například Běžinku na Bradle. Celý den se nesl ve znamení horka, v němž se vodní dluh hromadí, třebaže pijete jako o závod. Já pil ke všemu málo, na každý kilometr deset deci, víc mi zásoby nedovolovaly. K večeru jsem se již rozplýval představou vyhlášené studánky. Zavrhl jsem zastávku v hostinci pod hřebenem a v tropickém parnu s posledními loky spěchal nahoru – abych okusil první zradu. Pohled na scénu mne zdrtil; z opuštěného vývodu se nedala vydolovat ani slza. Po těle únava, pot a vyprahlo, mírná závrať a pocit, jako když na konci mostu dorazíte nad propast. Vodu v láhvi nebylo čím nastavit. Pod tíhou zklamání jsem proklínal přírodu; nedocházelo mi, proč studánka, která tam přece musí být, když je na mapě a posledně, to jest v roce 2005 – aha, v tom byl asi háček – tak bohatě tekla, proč mi tohle dělá a vystrkuje na mě zaschlou plastovou trubku. Nakonec jsem se odhodlal nabrat zázračného půl litru z písčité louže mezi kameny, která tam ve stínu zbyla po bouři. Převařil jsem ji na čaj a potom ho pil horký s pocitem nejšťastnějšího člověka v onom lese, ne-li v širokém kraji.
Nestačil jeden omyl, zklamání se opakovalo; na Vysočině, u Světlé nad Sázavou, na Červené Lhotě i dál na jihu. Pořád jsem ze setrvačnosti čekal, že prameny potečou, že snad bylo jen pár dní velké horko… Někomu mé reflexy přijdou asi hloupé, já musel o věci později přemýšlet, než jsem pochopil, že nedostatek vody ve studánkách je dlouhodobější jev. Zvlášť když chyběla i další roky, s čímž jsem počítal přeci jen víc a stanovil si minimální denní zásobu na dva a půl litru, bez nichž jsem nevycházel. K tomu jsem nosil "zapomenutou" půllitrovou láhev v batohu, kde týden ležela netknutá na dně, než jsem vodu vyměnil a znovu uložil; – pro případ, že někde ani ten zázračný půllitr v louži už nebude.
Důsledky sucha se sčítají. Zásobárny, na které nevidím, odkud studánky nabírají vodu a pramení každá řeka, přicházejí o své bohatství. Pokud by na jejich místě tryskalo zlato, mohli bychom si dovolit víc opatření. Pokud by však drahý kov tryskal všude, vodu bychom si za něj – za fosilní ekonomiku, jejíž úroveň splácíme klimatickou změnou – pořídit nemohli. Za deset, padesát i sto let, pořád budeme určovat, jak velký dluh si nahromadíme, dokud nepřeřadíme na stoprocentně udržitelné zdroje. Pořád můžeme zakročit dřív, než se lidstvu přizpůsobení v gigantickém rozměru vymkne. Nedáme-li dnes do zástavy rukavice, za několik desítek let budeme odevzdávat kabát, abych parafrázoval vědce. A já jim prostě věřím, neboť na řadu jevů měšťanský rozum nestačí; s ním bych stále tvrdil, že slunce obíhá kolem země, že planeta je placatá a šel bych na výlet do Černobylu, kde žádné nebezpečí není vidět. A přece bych za tu procházku o několik let později krutě zaplatil.
