Události posledních dvou týdnů napsaly další kapitolu do pomyslné knihy "Fenomén A. Babiš" a mne přepadla potřeba shrnout si nasbírané dojmy a připojit je ke krystalizující stavebnici.
Ve vztahu voličů k Andreji Babišovi, bůhvíproč trestně stíhanému předsedovi vlády, nehrají fakta velikou roli. Postoj k němu je založen především na strachu, který se dle povahy člověka promítá do dvou hlavních směrů: zoufalého odmítnutí a sebezničujícího splynutí. Ve schopnosti zaujmout je „fenomén Babiš“ dokonale účinný; málokdo má schopnost přecházet jej s netečnou lhostejností. I proto patří k osobám, jež rozdělují společnost, podobně jako současný prezident republiky, byť z jiného důvodu. Zatímco Miloše Zemana lze vnímat jako výsledek lidového plebiscitu, kde je bipolární postoj „ano / ne“ dán povahou volby, Andrej Babiš je děsivý ze samé podstaty ještě před tím, než se zúčastní jakéhokoliv hlasování.
Netřeba pochybovat, že si tuto vlastnost na účet přítomných potichu užívá; charismatický multimiliardář, v první tisícovce nejbohatších lidí světa, „reprezentant“ česko-slovenské polistopadové transformace, „žralok“, jenž byl schopen vítězně proplout divočinou, „jestřáb“, jenž se nebál vlétnout do zlopověstných vod české politiky, slovenský „outsider“, jenž okázale nezastírá jazykový původ, do jisté míry společensky zábavný, uvolněný, s propracovaným mediálním obrazem, o jehož přesvědčivosti nepochybují miliony věřících, hodný strýček i průšvihář s přiměřenou historickou zátěží, ne docela čistý, ačkoliv před zákonem pořád ne špinavý, shrnuto a zabaleno: v mnoha ohledech, ale v dosud nebývalém zvětšení, nositel polistopadových neduhů i snů, který se paradoxně, a přitom logicky, proti době, která jej umožnila, vymezuje jako to, kdo jí není. A má recht. „Fenomén Babiš“ tu dosud nebyl.
Když už tady je a nelze ho přehlédnout, připínají se voliči dle své povahy ke dvěma fatálním výrokům: „Kéž by nikdy nevstoupil do politiky“, respektive „Díky bohu, že nás přišel zachránit“. Z tohoto nastavení se pak odvíjejí oboustranně křečovité reakce na jeho „aféry“. Jedni se jej silou mocí pokoušejí z politiky vystrnadit, druzí jej za každou cenu v jeho postojích utvrzují. Andrej Babiš tak slaví dvojnásobný úspěch, přijímá dvojnásobnou dávku energie, kterou dle potřeby a okolností proměňuje ve dva obrazy otcovské autority: hodnou a pečující, zlou a kárající.
Emocionální vystupování, či přehrávání – opět dle nátury diváka –, k němuž má bezpochyby talent, je v politice účinným a v našich končinách vždy vítaným kořením. Od jiných „šašků“ jej odlišuje zvláštní nadhled, jehož kořeny lze hledat v perfektně zvládnuté figuře chameleonství. Jde o psychickou dispozici, která souvisí s jistým narušením osobnosti; při něm je dotyčný schopen „proplouvat“ na určité hladině nad individuálními postoji, názory, vlastnostmi, hodnotami apod. způsobem, který osobní integritu definuje jako proměnlivý proud, jenž se před svými převraty nepotřebuje obhajovat. S takto odlehčeným svědomím se dobře „šaškuje“. Andrej Babiš získává před konkurenty, kteří berou věci příliš vážně, jednostranně, zásadově a doplácejí na těžkopádnost, užitečný optický náskok.
Odvrácenou stranou téhle taktiky je ideová mělkost a názorová nezakotvenost, se kterou si však nemusí lámat hlavu. Mediální obraz a veřejná prezentace vše přebíjejí, jedinečná dynamika, rytmus projevu i jeho emocionální paleta jsou vládci nad posluchačem. Funguje to tak dnes u mnohých, za všechny bych zmínil Donalda Trumpa, Recepa Tayyipa Erdogana, i např. Emmanuela Macrona.
Každý špagát má ovšem dva konce, nelze viset jen za jeden, aniž by druhý byl k něčemu přivázaný. Také Andrej Babiš, nevyhnutelně, musel jednou narazit na svou limitu, ztratit všechny masky a stát se, alespoň na pár vteřin, někým, od nějž on sám už nemá žádný odstup. Inteligentní čtenář patrně tuší, k čemu mířím. Pan premiér nás důrazně, aby nebylo nejmenších pochyb, ujistil, že se nikdy, nikdy, nikdy nevzdá moci. To je klíčové slovo, které nám prozradil, ať už omylem, nebo záměrně, když navzdory jistému vlnění, nepřestal být přesvědčen o své neotřesitelné pozici. Za toto slovo visí jeho cirkusový provaz. Seberte mu je a šapitó se zřítí.
Přiznám se, v tento okamžik jsem mu fandil. Říkal jsem si, jak by to všem pořádně natřel, kdyby i zde dokázal udělat krok navíc, přetrumfnout ostatní ve schopnosti odplouvat od sebe sama, překročit svůj proteánský stín. On se rozhodl jinak, možná nerozhodl, nýbrž musel, což jen dokládá, že moc je jeho základním stavebním kamenem, tím, co již nelze obětovat, a co si voliči, znovu dle primárního dělení, přeloží jako nástroj ke spáse, nebo ke zkáze.
Andrej Babiš má pravdu, je svým způsobem neotřesitelný, a posvátná hrůza, ať už si ji přeložíme do té či oné zaklínací formule, je zcela na místě. Podobně neotřesitelným se ve své době jevil lecjaký diktátor, nebo lidumil; Adolf Hitler, nebo Maháthma Gándhí. Oba byli jakýmsi prodloužením ducha té či oné společnosti a doby, oba vznikli i zanikli s jejími symptomy. U „fenoménu Babiš“ tomu nebude jinak, také se jednou stane historií. Nám však pořád zbývá se ptát, co si z této etapy odneseme a jak ji dnes nebo zítra ještě chceme či můžeme ovlivnit. Zde se, navzdory přemáhající hrůze, nabízí kousek zodpovědnosti i pro obyčejné smrtelníky.
