"Zpráva z tisku: A pak obě delegace podepsaly smlouvu v hovorně místního vězení. Náš premiér – shodou okolností majitel nápravně výchovného zařízení – pokáral vedení za špatně fungující mikrofony…"
Parafrází Karla Kryla končí neuvěřitelný příběh odehrávající se v zapomenuté zemi na konci světa. Premiérem je multimiliardář, který spolu s několika rebelujícími aktivisty-ministry z nejmenovaného občanského hnutí – pozor, nejedná se o politickou stranu! – již několik let marně bojuje s politicko-mafiánskou hydrou, která v zemi všechno rozkradla a zkorumpovala.
Dokonce měla tu troufalost objednat si na obětavého Andreje trestní stíhání u jeho vlastních státních zástupců… kvůli pitomým padesáti milionům! Co mohl chudák dělat – bránit se jejich podlými metodami? Kdyby si našli něco pořádného… Například nepřátelské převzetí velké firmy, jenže to v dané zemi není trestné; postačí pár anonymních švýcarských spolužáků na adrese firmy, která nemá ani svou kancelář, a vše je v richtiku. Ani zpochybnění podpisu na klíčové listině těm lumpům soud kdysi neuznal. Samozřejmě – kdo je šikovný, dokáže se podepsat i na dálku mnoha set kilometrů.
Proto si "Kalouskové" ze samé bezradnosti – tak si mafiánská hydra nechávala říkat v médiích – našli na mapě jakési bezvýznamné hnízdo v polích, v mlhavé naději, že Andrejovi ublíží alespoň před volbami. Nahlodají hrdinovy voliče manipulací v novinách, které nezvládl nakoupit, a parlamentní šikanou ve Sněmovně, kterou napoprvé neovládl.
Budoucí vítěz však ihned rozpoznal, že jde o zákeřnou "účelovku", a voliče včas informoval. Ti se nenechali napálit a svého spasitele náležitě podpořili. Pravda, dvacet křesel navíc by se hodilo; kdo to nezažil, neumí si představit, jak efektivní je nerušená vláda jedné strany – eh, pardon, občanského, nepolitického hnutí –, ale co naplat "Kalouskové" nejsou laciná mýdla… Rozdělili se na osm nesourodých stran, jimž ani nejkrutější programový rozpor nebyl málo svatý, a jen tak získali nad vládnoucími rebely ve Sněmovně převahu při hlasování o vydání Andreje k trestnímu stíhání.
Naštěstí v kritickém období přispěchal na pomoc prezident nejmenované republiky. S vědomím, že Andrej byl k falešnému stíhání už jednou vydán, a v dobré prognostické víře, že se situace po volbách zopakuje – též podporován hlasy "Kalousků", že s trestně stíhaným člověkem do vlády nepůjdou – se razantně rozhodl zvýšit prestiž republiky v zahraničí a jmenoval multimiliardáře premiérem, čímž mu prakticky zaručil vládu bez důvěry a v nevyhnutelné demisi. Bude-li třeba, ještě jednou se to zopakuje, byť pro takový případ Andreje sportovně postrašil, že by mohl chtít 101 podpisů.
Jenomže prezident-inženýr má s integritou vlastních výroků dlouhodobé problémy, stejně tak i s počty. Dva jsou někdy nula a jindy čtyři, holt vyšší matematika… Navíc, jak naznačuje, není žádný blbec, aby nedokázal rychle změnit názor; vzpomeňme na vyznamenání pro osvětimského vězně Jiřího Bradyho…
Zkrátka a dobře, prezident pochopil, kam patří, a postavil se po bok Andreje, aby hájil zájmy "prostých, obyčejných lidí", jak bylo lze číst ve veřejných diskuzích, nikoliv inetelektuální smetánky z Prahy, která ze samé bezradnosti vysedává v kavárně a pomlouvá prezidentovo zdraví. Pochopil, aby je hájil stejně neústupně jako hranice země před přívalem islámských teroristů, jež někteří pomatení, a s klidem řekněme, že zhulení a zfetovaní, humanisté považovali za válečné uprchlíky. Prezident měl návykové látky pod kontrolou, věděl, k čemu jejich nadměrná konzumace vede, proto se takového omylu nedopouštěl. A kdyby přece, byli zde jeho sympatizanti, kteří jej včas upozornili…
Takhle začíná příběh, který by zřejmě ani Franz Kafka, mistr panoptikálních světů, v nichž je skutečný obyčejný člověk drcen absurdní mocenskou mašinérií, nevymyslel. Kdyby dnes žil, snad by se zápletce alespoň zasmál. Alespoň do chvíle, než by mu někdo taktně vysvětlil, že nejde o příběh, nýbrž o skutečné okolnosti… Příběh, na jehož začátku, nebo – s jistou nadějí – na jehož předčasném konci nyní stojíme.
Je na každém z nás, čemu dáme přednost. Každý hlas se počítá stejně; můj, Váš i ten Andrejův, třebaže do kapsy máme všichni různě hluboko. Dostali jsme však mozek a můžeme jej svobodně používat, nikdo nás na mučidlech nedrží. Šťastné závity!
