(příspěvek do soutěže o Letní povídku pro Víkend; snad pro rozptýlení v horké chvilce, snad i k zamyšlení.)
Nízkonákladové nádraží, poslední stanice před pustinou na dohled. Al Ej Ubar si svléká hnědé rukavice, prodlužovaně zívá. Z brašny vylézají utopenci, za nimi se tlačí nakládaný hermelín.
„Ocitli jsme se,“ dodává společník Ibrahim.
Vazal podvazkového řádu, repetent třetí výkonnostní třídy, pozvánka na rodičovské sdružení jej sotva vnímá. Ubar, nebo raději Umar, se těžko staví na zadní a těžko hledí druhým do obličeje – leč zápas byl rozehrán. Kdyby nebyl tak odpudivý, mohl teď šoupat květináčem na chodbě do výdejny. Jenže Al EJ preferuje čekárnu, od níž mu v kapse cinkají klíče.
„Buď zticha!“ okřikuje Ibrahima.
Jaké štěstí, že před posledním nádražím, kam smrt nakukuje, aniž by brala, zabírá alespoň jazyk. Za vestibulem opuštěné budovy houstne odpolední přítmí, koleje až na jednu byly rozmontovány. Ztráty a nálezy; je překvapivé, co vše lze nemilosrdně ztratit a stejně nemilosrdně nalézt? – Například zatopenou místnost: ztracenou tím, že ji nedokáží vylíčit, nalezenou tak, že se v ní bezmála nacházejí.
„Bez peněz do vlaku nelez!“ nedává si pokoj Ibrahim.
Představy ovšem bývají zadarmo. Zpustlá čekárna je přitahovala již z nedaleké pastviny, kde měli Al Ej s Ibrahimem cosi k prožívání. Určitě se nerozhlíželi po okolí, na to by jim nikdo neskočil, natož aby se kochali. K čemu jim Bůh stvořil přírodu – speciálně pro ně? Aby se v ní vyhýbali stromům, neboť srážka se stromem bývá horší než náraz do pouliční lampy, když se kvůli něčemu ohlížíte a zapomenete dávat pozor. A ti dva stromy míjeli, klaněli se větvím, udupávali ohniště a na březích toků zpívali udice. Zpívat udice – chtěli je zamlčet pro podivnost, jenže vyzpívaní kaštanovými a lipovými alejemi zamířili k železnici. Se vzkazem pro císaře; do kostnice, do královské hrobky, do starých letopisů.
Umar si přepočítal drobné u kalhot.
„Dnes opět bez ženy,“ podotýká Ibrahim, načež se oba spokojeně usmějí.
„Nebyla na výběr,“ potvrzuje Umar.
„A přece nehledáme zlato Inků…“ zamyslí se vážně Ibrahim, až se mu zježí obočí.
„Já být tebou…“ nedokončuje větu Al Ej v pochybách, zda by nemělo jít o souvětí.
„Ty být mnou…“ potvrzuje Ibrahim a na něco veselého si vzpomíná, neboť mu tváře a rty hrají tak šťastným úsměvem, že to ze samotné myšlenky vytěžit nemohl.
„My být jeden druhým,“ nafukuje se Umar, nyní již pevně přesvědčen o tom, že větu dokončil.
„Jen aby to nezačalo houkat, je sucho a vedro…“ vrací se k vlastním úzkostem Ibrahim.
V těch okamžicích, kdy už už sahají po stanici a hladina zraku mírně převyšuje hladinu výdejního okýnka, se cosi přihodí.
„Kam jdete, panáci?“ překvapí je sotva jedenáctiletý chlapec.
„Co je ti po tom, sople?“ nemazlí se s ním Umar a je v té odpovědi víc překvapeného strachu než přesvědčivé ráznosti.
Jenže chlapec pochází z rozvrácené komunity, kde je domácí násilí na denním pořádku – očekával mnohem tvrdší reakci. Může si oddychnout.
„Já jdu na vlak…“ přitakává jejich směru.
„Pak tedy doufáme, že vlezeš do kolejiště před jeho zastavením…“ promlouvá za oba Ibrahim, neboť z Al Ejovi tváře čte, že myslí na totéž.
Nikdo nedokáže ponížit důstojnost obou vlastenců na zbabělost; nikdo by je nemohl servat jako svraštělou tapetu z výšin jejich poznání, jsou-li naplněni vhledem stejně jako láhev slivovicí.
„Nejsem váš syn?“ zastavuje se znepokojivě a pohlíží naráz do obou tváří kluk.
To neměl dělat. Umarova pravačka se zbláznila a začala poletovat kolem vznešené hlavy, vynesla z kůlny napůl sežrané kuželky, dotočila si mošt z destilátů, rozstříhala scény. Imrahim (sic!) pouze tupě mlčel, a kdyby věděl jak, podal by na sebe dozajista inzerát.
Hvězdy píšou, že přesně tohle je mělo na dohled nástupišti potkat.
Kluk se jmenuje Bukan, má to v žákovské knížce, do které sice oni nevidí, nemají šanci nahlédnout do zaprášené školní brašny, ale lidé s vhledem, jakým ti dva disponují, nepotřebují vidět všechno, aby to znali. K jejich výjimečným schopnostem patří leccos si domyslet – dle skutečnosti, nebo představ, záleží, kolik hotovosti u sebe právě uchovávají.
„Nejseš náš syn,“ probírá se z uštknutí Al Ej.
Je však natolik skleslý, že nedodá obligátní „blbečku“.
„Potom bych rád věděl, jak jsem přišel na svět…“ hrabe se v havraních vlasech Bukan a vyhání z nich krkavce.
„Seš splodina alkoholika a děvky, horší než dítě uprchlíků,“ nabývá dřívější jistoty Umar.
Bukan mu chce plivnout na prsa, ale dělá se takové vedro a sucho, že v sobě nenachází ani mililitr sliny. Nevyzpytatelný vítr navíc stočí kemra na zažloutlý trávník.
„Jedeme k moři, tam, odkud jsi ve svých snech utek, přebytku,“ shrnuje podstatné okolnosti Ibrahim.
„Moře já znám,“ lže kluk.
„Nebav se s ním!“ zkouší společníkovu trpělivost Al Ej. „Vždyť ani neumí pořádně česky – seš vůbec Čech?“ obrací se na spratka. „Máš vůbec ňákou kultúru?“
Bukan přemýšlí, jak by ty dva svedl od nádraží k zatopenému lomu, kde by udělal takové vlny – spíš než vlnky – že moře by nemohlo být daleko.
„Jsem váš rukojmí,“ začíná poslední hru.
Jenže Umar mu sotva věnuje pozornost. Něco jej nutí dumat nad tím, jak se stát ještě slavnějším.
„Nejde jen o to dostat se na výsluní, nýbrž se na něm udržet dlouhodobě,“ obrací se k Ibrahimovi, jenž přemítá o tomtéž.
„A co s tím klukem?“ prohodí na oko starostlivě.
„Necháme jej snít o lomu, když po něm tak prahne…“ vysmívá se Bukanovu plánu vševědoucí Al Ej.
Jenže přebytečný kluk očekával mnohem tvrdší odpověď. Takhle má dojem, že jej kdosi pohladil.
Nádraží se začíná vzdalovat, rozmontovaných kolejí přibývá, skupinu tří lidských osudů, jež se propletly po nečekaném vstupu do lesa jako pichlavý podrost, obkličují opuštěné, zarostlé náspy.
