Vlak o velikosti planety, co nikde nestaví. V něm veselá společnost nevěří zprávám průvodčího, že se blíží útes. Několik pasažérů rozpačitě hledá záchrannou brzdu. Mašinfíra udržuje rychlost a kapela vyhrává.
Mám před očima jednoduchý zlatomodrý graf ze stránky NASA. Ukazuje, jak za posledních 800 tisíc let kolísaly hodnoty CO2 v zemské atmosféře mezi 170–310 ppm (počet částic na jeden milion). Tak by to platilo, pokud bychom dnes žili na počátku 50. let minulého století. Potom se křivka rozhodla, že prozkoumá neznámé hladiny a vydala se strmě vzhůru. Pobyt ve výškách se jí zalíbil, a může-li, přidá do atmosféry každý rok 2,5–3 ppm. Jen počátkem devadesátých let krátce zakolísala, zřejmě vystrašena náhlým politickým oteplením.
Poslední denní maximum naměřené na observatoři Mauna Loa v Tichém oceánu udává hodnotu 415 ppm. Jelikož vrcholný okamžik přichází vždy v polovině května, můžeme se už nyní těšit, o kolik víc to bude za rok, dva či deset let. Jen připomenu, že dosažení mety 450 ppm o 50% sníží naše šance na ustálení růstu globální teploty o 2°C ve srovnání s předindustriální dobou, což je hranice, která se dnes obecně přijímá za kritickou, s obřím vypětím ještě zvládnutelnou. V Paříži před třemi lety to bývalo 1,5°C, ale tento cíl svět, hledě na vlastní neschopnost podniknout cosi účinného, již víceméně odpískal. Stovky milionů lidí navíc budou trpět v extrémně horkých vlnách, suchem, nedostatkem vody a záplavovými dešti při zuřivějších cyklonech. Rozsáhlejší úrodná území se promění v poušť.
Jako by řečené nestačilo, vědcům se zjevuje šílený mechanismus, jenž ve zlém překonává představy o rychlosti: více ledové plochy, jež teplo odráží, přepouští místo pevnině a vodním hladinám, jež teplo pohlcují, čímž podněcují mohutnější tání. Podobně oblasti permafrostu; uvolňují z půdy více metanu i další CO2 a přiživují globální tepelný zesilovač. Tato pozitivní zpětná vazba je faktorem, jenž dělá rozdíl mezi každou polovinou dílku a desítkami, ne-li stovkami, bilionů (angl. trillion) dolarů. Až se za několik let povede diskuze nad 3°C, přijdou nám dnešní 2°C jistě coby ne dost motivující výzva.
Každý si může vyhledat, co bude zvýšení o tolik nebo tolik znamenat. Cesta vzhůru vede k děsivým důsledkům – ale proč? Máme omezit vlastní pohodlí, protože na nás vědci, ne-li příroda sama, ušili asketický trest? Podnikali jsme, vynalézali a toužili po objevech tak moc, až jsme se čímsi hrubě provinili, a proto budeme pykat? Nikoliv. Nepříjemná pravda naznačuje, že přicházející problémy si člověk nachystal jedním nepřekonatelným povahovým rysem.
Jsme od přírody naučeni reagovat na nebezpečí, které se nás bezprostředně dotýká. Nevylézáme do vesmíru bez kyslíku a skafandru, nejíme, co nás během pár hodin otráví, pro cestu na dovolenou se finančně pojistíme. Dosud jsme měli dost rozumu nezahrávat si s jadernou apokalypsou, jejíž rychlé následky si lze živě představit, viz třeba britský TV film Vlákna (1984). Vypořádávání s hmatatelnou hrozbou máme v krvi, genech, instinktu. Kolikrát nezáleží ani na vůli, strach nás donutí zakročit. Pokud však máme odvracet katastrofy, jež vyžadují práci s varovnými symptomy, komplexní analýzu správných dat, dostáváme se do sféry názorů a protikladných tvrzení, sebezáchovný pud přestává fungovat. Zabýváme se spekulacemi nad možným průběhem, odvažujeme se za hranu rizika, zatímco skutečnost probíhá, až je nutné znovu počkat na padající bomby, vypálenou vesnici, prázdné obchody a mrtvoly podél silnic.
Probíhající klimatická změna má povahu tohoto nebezpečí, díky tomu je mimořádně vážná. Jenže vysvětlujte to lidem, kteří nevěří – bude z vás blázen, demagog, manipulátor, ekoterorista, nebo dokonce komouš, jakkoliv právě rudá totalita zamořila ČSSR k nepoznání a přenechala nám uhelně radioaktivní dědictví. Kdo si přeje výrazné omezení automobilové a letecké dopravy nebo uzavření škodlivé elektrárny, kdo souhlasí, aby k razantně šetrnějšímu chování donutil neochotné spotřebitele stát, může být prohlášen za nepřítele občanských svobod a volného trhu. Je-li však normou podnikání, jež nutí k hledání konkurenčních výhod způsobem, který zhoršuje podmínky k životu a v důsledku si vyžádá vyšší náklady na udržitelnost, pak je i s modlou volného trhu z hlediska kupeckých počtů cosi fatálně špatně. Tržní prostředí se chová jako predátor na cizím území, jenž hromadí dluh, který nebude muset splácet – pokud jej k tomu někdo nepřiměje. Paradoxně je však ten, kdo po splátce začne volat, predátorem označen za toho, kdo volá po nové totalitě.
Jde o klasickou obrannou a projektivní lež, kterou vždy uplatňuje viník neschopný sebereflexe. Tentokrát neběží o vinu abstraktně morální, náboženskou či kdovíjakou, nýbrž o čistě kauzální – a v tom je, bohužel, zakopán pes. Kauzalita klimatické změny vyjde hmatatelně najevo ve chvíli, kdy bude vlak padat z útesu a na návrat bude již pozdě.
Co zmůže bezmocný člověk, aby měl klidnější svědomí; čím omezí vlastní uhlíkovou stopu, přestože bude vypadat trapně; jak se vzepře plýtvavé spotřební kultuře, která je k udržení pohodlí nutná? Chápu, že nelze ze dne na den přestat používat energii, zrušit výrobu a vrátit se do jeskyně. Rostoucí populace průmysl potřebuje. Avšak redukce životní úrovně, přinejmenším změna západního životního stylu je nezbytná – nemáme-li čekat, až ji za nás provedou nemilosrdné okolnosti. V nemenším ohledu se na samou mez dostává princip demokracie; pakliže si jedinci kolektivně vybírají chování, jímž spějí ke zkáze, existuje autorita, která má právo jim v takovém počínání zabránit? Jsou demokracie a volný trh přednější než nedemokratická záchrana před jejich katastrofickými důsledky? Asi ano. I civilizace by měla mít právo na sebevraždu, záleží, jaký kostel navštěvujeme.
Vlak jede, co je člověk člověkem, jen posledních sedmdesát let chytá od jisker permanentně tráva a kouř se hromadí v ovzduší. Je nutné ho za jízdy předělat na stroj, který nebude škodit nám a především našim potomkům; potom má smysl snít o budoucnosti. Což o to, planeta naše počínání nějakým způsobem stráví. Člověk však nemusí strávit svoji civilizaci.
