Blížící se spuštění horké fáze Brexitu mě přivedlo k zamyšlení nad tím, co mi EU ve vztahu k Británii umožnila, a jak se odráží britské rozhodnutí ve vztahu České republiky k EU.
Ještě než se ČR stala členským státem EU, měl jsem příležitost studovat v Británii na útraty programu Erasmus. Neplatil jsem školné a dostal jsem příspěvek na bydlení, které bych si jinak nemohl zaplatit. Rád jsem poznal studenty z evropských zemí a samozřejmě britské prostředí, což byla pro studenta anglistiky hodnota sama o sobě. Se vstupem ČR do EU se mi otevřely dveře do Londýna, čehož jsem několik let využíval. Bydlet a pracovat v tomto městě je zkušenost k nezaplacení, třebas jsem při tom vytvářel efekt, který britské voliče motivoval k jejich červnovému rozhodnutí; byl jsem nadměrně kvalifikovaný na nekvalifikované pozici za mírnou mzdu. Bylo nás takových víc, nejen z východní Evropy, což je v Londýně běžný jev. Zřejmě má toto velkoměsto schopnost podobné diskrepance vstřebat, na rozdíl od britského „venkova“, který hlasoval pro odchod z Unie. Určitě se mi líbilo, že mohu do Británie volně přijíždět, a rád jsem zapomněl na dobu z poloviny 90. let, kdy cesta na ostrovy bez „zvacího dopisu“ vyvolávala obavy, jak to všechno dopadne. Legální práce nebo otevření bankovního účtu byly vymoženosti, o nichž jsem pár let předtím neurčitě snil; a navíc – mohl jsem zase odjet, když jsem do prostředí nezapadal. Rodilý Brit, který pak hlasoval pro Brexit a který by se na tu pozici jistě hodil lépe, tak lehce odjet nemohl. Zda je to jen výmluva či nepřiznaná ochota podstupovat jisté druhy prací imigrantům obecně, se ukáže v dalších letech. Jisté je, že Británie lepší odpověď nenašla, nedokázala se v zájmech širšího společenství zhlédnout. Na čí straně je hlavní chyba, nevím; EU musela na Brity zapůsobit tak, že se cítili existenčně ohroženi. Odpověď souvisí i s britskou specifičností. Jejich vztah k Unii byl vždy chladný, vesměs všichni, se kterými jsem mluvil, žili mentálně v dobách Evropského ekonomického společenství, dál jejich vlak nepokračoval. S nadsázkou lze prohlásit, že pokud mi EU Londýn „dala“, nedokázala mne před jeho „ztrátou“ uchránit.
Podvojnost, již způsobuje konkurence evropské identity proti identitě jednotlivých států, je zakořeněna v DNA projektu a nelze se jí zbavit; identifikace s národnostním státem je primární, pořád k ní směřuje výchova na školách, odráží se v institucionálním uspořádání. Je vždy otázkou času, kdy se s ní ta evropská dostane do konfliktu. Unie se může vyvíjet jen podle toho, jak bude voliči vnímán aktuální poměr národních a evropských zájmů. Jde o začarovaný kruh; občané požadují efektivní systém, ale zdráhají se převést na něj nástroje legislativní a výkonné moci, od nichž se jeho efektivita a potažmo vnímání evropské identity odvozuje. Bludný kruh lze roztínat jen ochotou riskovat nevyzkoušené a pečlivě na proces dohlížet, angažovat se v něm, nikoliv jej pohřbívat. EU není tak zlá, jak se mnohým Britům jeví. Lecjaké výhody fungují „neviditelně“, nevýhody ovšem víc „křičí“. Britskou alternativou je návrat k principu mnohonárodnostního impéria, které je na rozdíl od horizontální, federativní EU stratifikováno vertikálně s jednou dominantní většinou, což vždy vedlo ke zničujícím válečným konfliktům mezi giganty a k područí těch menších v pro ně nevýhodných podmínkách. EU však není impérium, směřuje k opuštění konceptu národnostního státu, byť na jeho vnímání mnozí občané stále lpí. Česká republika nemá imperiální volbu, vždy bude muset někam patřit. Je proto v jejím zájmu, aby byla součástí co nejefektivněji fungujícího nadřazeného útvaru a přispívala k jeho funkčnosti bez lpění na partikulárních zájmech. Neznamená to obětovat identitu, jazyk a kulturu, nýbrž mocenské pravomoci, které jsou lépe spravovány na vyšší úrovni a jejichž odstoupení naši identitu neohrozí, přičemž EU posílí vůči světu. V tom je klíčový rozdíl mezi členstvím v EU a postavením v rakouské monarchii, v Protektorátu nebo v sovětském bloku, zkušenosti, které nás naučily nedůvěřovat. Nevzdávejme se příležitosti, dokud jsou s námi ti vždy mocnější ochotni jednat na stejné úrovni, dokud nás ve spolku vůbec chtějí – a tím opravdu nemyslím na Čínu.
