Potřebujeme důstojnější organizaci zastupující skutečné bojovníky za svobodu

Český svaz bojovníků za svobodu udělil medaili „Za vlast a svobodu“ komunistickému poslanci Ondráčkovi a opět tak prokázal, že se skutečným bojem za svobodu už dávno nemá nic společného.

ČSBS po roce 89 vyrostl na základech Československého svazu protifašistických bojovníků, což byla organizace pod komunistickou kontrolou, v níž došel uznání usvědčený kolaborant, válečný zločinec a masový vrah Karol Pazúr a naopak příslušníci nekomunistického, neřkuli prozápadního odboje byli perzekuováni. Už to se nejspíš nemělo stát, měla vzniknout úplně nová organizace nezatížená totalitním obdobím.

V letech po sametové revoluci sice svaz fungoval vcelku normálně, v posledních letech však excesů rapidně přibývá. Jeho předsedou je dnes soudruh Vodička, který sloužil v 60. letech jako důstojník u Pohraniční stráže a z KSČ ho sice v rámci normalizačních čistek vyloučili, ale v roce 1985 měl stranickou knížku zpět (což zatajil) a mimo to figuroval také jako agent VB. Členy se stávají podivné figury jako Jana Bobošíková či Jiří Ovčáček, a skuteční bojovníci za svobodu z něj odcházejí. Jejich řady se přitom s postupujícími roky stále víc tenčí – letos například zemřel někdejší místopředseda ČSBS, letec a bojovník od Tobrúku, Pavel Vranský, který na protest proti vedení vystoupil ze svazu před dvěma lety.

Vyznamenání pro Zdeňka Ondráčka, který byl snad dobrým policistou, ale v lednu 1989 podle rozkazu mlátil protestující, pak o tom uvědoměle mluvil do médií, v srpnu 89 (sic) vstoupil do KSČ a nakonec udělal politickou kariéru v nástupnické KSČM, je pomyslnou poslední kapkou. Je hezké, že přispívá na obnovu historických památníků, ale těžko to vyváží jeho očividnou podporu zločinného režimu. Vyznamenání pro něj je plivancem do tváře obětem komunismu a tvrzení, že se zasloužil o svobodu, výsměchem.

Je mi líto, že skutečným hrdinům boje za naši svobodu chybí nějaká důstojná zastřešující organizace a místo toho mohou dnes jejich jménem exhibovat nýmandi, kteří tu dobu, kdy být odvážný znamenalo víc než napsat „pravdu“ na Facebook a riskovat mnohem víc než zablokování virtuálního účtu, ani nezažili. Považuji to za jednu z chyb porevolučního vývoje, zřejmě danou euforií, ve které si všichni byli jisti, že komunisti odešli poraženi a staré zlé časy se už nikdy nevrátí. Bohužel to byla naivní představa.

Samozřejmě přicházet s nějakou nápravou po téměř třiceti letech znamená přicházet s křížkem po pohřbu (u mnoha válečných veteránů bohužel doslova). Je však třeba jasně říct, že SČBS však morálně velmi selhal a podle mého se nenapravitelně zdiskreditoval. O odkaz účastníků prvního, druhého i třetího odboje by proto měl nadále pečovat jiný subjekt, který toho bude hoden. Snad by tuto roli mohla převzít Paměť národa. Nebo vás napadá jiné řešení?