Mýtus a politika

Každý obor činnosti má své mýty, má je i politika. Vystupují v nich postavy, které formovaly svou dobu, ale také postavy, které by ji formovaly kdyby…

Není výjimkou, že takové postavy vytvářejí dvojice antipodů. Jedna z postav pak představuje politickou realitu a druhá hypotetickou možnost vývoje. Klasickou ukázkou takových postav jsou Stalin a Trocký, stejně jako Castro a Che Guevara.

Trocký a Che Guevara se stali zbožňovanými ikonami, zatím co Stalin a Castro zůstávají v povědomí jako symboly útlaku a zla. Ti druzí si svou pověst jistě zaslouží. O naději, kterou vzbuzují ti první se dá ale úspěšně pochybovat.

Sovětské Rusko pod Trockého vedením by jistě nebylo šťastnější. Díky teorii permanentní revoluce by asi byla o poznání větší jeho agresivita.

Trocký, vyhnaný z Ruska dokázal pregnantně popsat hříchy Stalinova režimu. Jeho mýtus ale mohl vzniknout proto, že v době, kdy jeho teorie získávaly příznivce, neměl už politickou moc. Násilná smrt z něj udělala mučedníka.

Trocký jako ikona představoval alternativu, které se komunistická moc obávala. V některých slovnících předlistopadového režimu heslo Trocký schází, byť heslo trockismus nemohlo být pominuto. Trocký je zde zobrazen jako protiklad Leninovi. Stalin se nezmiňuje – režim o něm raději mlčel.

Sláva Lva Trockého vybledla s rozpadem Sovětského svazu. Dnes je v módě spíše Ernesto Che Guevara. Trička s jeho podobiznou nosí mnozí. Vypadá na nich jako Kristus v baretu – je to jen náhoda?

Che Guevara se se svým spolubojovníkem Fidelem Castrem nikdy formálně nerozešel. Přesto je vnímán v protikladu ke Castrovi, jako člověk, který se na rozdíl od něj nezpronevěřil revolučním ideálům. Je překvapivé, jaké sympatie vzbuzuje věčný a neúspěšný partyzán. I z něj nakonec zrada a násilná smrt udělali mučedníka.

Život světce prý začíná jeho smrtí. Che Guevara je toho důkazem.

Před několika lety jsem byl ve městě Coimbra na severu Portugalska. Je to historické město s proslulou univerzitou a dlouhou tradicí fada. Fado je tradiční portugalská píseň, připomínající tesklivý šanson. Dodnes se zpívá v místních vinárnách – trochu z tradice a trochu pro turisty.

V jedné vinárně jsme se byli podívat. Lidé poslouchali fado a popíjeli víno až do okamžiku, kdy jeden ze zpěváků začal zpívat text s refrénem „komandante Che Guevara“. Portugalci se ke zpěvu přidali a při posledním opakování refrénu už všichni místní stáli se  zaťatými pravicemi nad hlavou. I tak žije kult mučedníka.

Vnímání Trockého i Che Guevary jako politických ikon je zrádné, ztrácí se v něm vědomí jejich zodpovědnosti za režimy, které spoluvytvářely.

Politické mýty mohou mít i pozitivnější podobu. Příkladem je J.F. Kennedy. Jeho působení v Bílém domě trvalo krátké tři roky. Během nich dostal svět jednou na pokraj jaderné války a fakticky stačil zavést Spojené státy do konfliktu ve Vietnamu.

Mýtem se J.F. Kennedy stal díky vizi, kterou Americe dal jeho „Nový obzor“, díky tomu, že byl zabit dříve, než musel řešit záporné aspekty své politiky a v neposlední řadě i díky své násilné smrti a nekončícím úvahám o spiknutí, které ji předcházelo.

Kennedy zemřel dříve, než jeho gloriolu poškodily nepopulární následky jeho populárních činů. S těmi se museli vypořádat jeho nástupci L. Johson a R. Nixon.

Právě teď možná sledujeme vznik další politické ikony. Na dobré cestě stát se jí je právě zemřelý Jörg Haider.

Haider dokázal pojmenovat problémy, jejichž řešení se etablované politické strany vyhýbají. Dokázal také část veřejnosti přesvědčit o své věci. S výjimkou rodných Korutan, představoval v rakouské politice vždy opozici (i v době, kdy jeho stana byla ve vládě). Nemohl tak být konfrontován s problémy své možné, reálné politiky. Impulsem ke vzniku haiderovské legendy pak může být jeho tragická smrt.

Pokud etablované politické strany nevezmou vážně témata, na kterých politici jako Jörg Haider profitují, stane se haiderův mýtus v příštích letech strašidlem středoevropské politiky.