To, co hrozí po volbách, je faktická vláda oranžovo-rudého bloku. Pokud se nám taková perspektiva nelíbí, musíme přát úspěch Miloši Zemanovi. Pouze jeho strana má v tuto chvíli reálnou naději vytvořit na levici alternativu.
Loni, koncem léta to vypadalo, že touhle dobou budeme mít už dobré tři měsíce po volbách.
Nestalo se. Nejdříve ústavní soud a posléze sociální demokracie nás zavedli do situace, kdy se krátké přechodné období mezi pádem vlády a předčasnými volbami protáhlo na téměř rok. Protáhlo se až do řádných voleb, ke kterým nám zbývá pořád ještě skoro pět měsíců.
Máme v přechodném období přechodnou vládu bez politického mandátu. Průzkumy oblíbenosti v případě Fišerovy vlády hýří optimismem. Pokud si ale vzpomeneme na obdobné časy Tošovského vlády, pak i její oblíbenost byla obdobná. Při ohlédnutí se za Tošovského vládou ale zpravidla nastává rozpačité ticho. Dá se o ní říci snad jen to, že neudělala žádnou zásadní chybu. Obdobně budeme časem vzpomínat nejspíš i na vládu současnou.
Politicky se nacházíme v jakémsi zmrtvělém mezičase. Předvolební kampaň - rozjetá stranami v průběhu léta do plných obrátek - neskončila, jen se rozředila do absurdního bezčasí. Na jedné straně všichni už půl roku žijí volbami, ale na druhé straně do nich pořád ještě zbývají řádově měsíce.
Pokud tato doba něco přináší, pak je to rostoucí počet těch, kteří říkají, že nejspíš nepůjdou k volbám, že nevědí, koho by volili a že ať už k volbám půjdou nebo ne, jejich hlas stejně nic nezmění.
Mluví se o vyprázdnění politiky, o únavě demokracie. Zní to, jako by únavou a vyprázdněností trpěla společnost jako taková. Je to možné, ale je tu i možnost, že touto nemocí trpí jen dvojice velkých politických stran, které se dodnes nedokázaly přenést přes otřes způsobený odchodem svých „otců zakladatelů".
Politický systém České republiky je systémem dvou výrazných polarit. Společnost je téměř paritně rozdělena na levici a pravici. Je sice módou hlásit se ke středu, ale všechny politické subjekty, které to vzaly vážně a pokusily se na tom postavit své bytí, se záhy ocitly v politickém nebytí.
Dominantní postavení na pravici náleží tradičně ODS. Momentálně je největším problémem ODS ona sama. Programově nepřesvědčivá strana se utápí v boji ústředí s vlastní Pražskou organizací.
Už několik let je jasné, že stávající vedení strany ztratilo ideovou dynamiku a stranu přeměnilo pouze v nástroj vlivu a moci určitých lidí a skupin. Je čas na střídání, jenže je celkem jasné, že pokud by toto střídání provedla skupina lidí kolem pražského primátora, změnily by se pouze tváře a jména.
Hegemon pravice dnes působí nepřesvědčivě a nepřitažlivě a co hůř, nezdá se, že by se na tom mohlo v dohledné době něco změnit.
Podíváme-li se na sociální demokracii, zdá být situace na první pohled jiná. Samu sociální demokracii nelze jednoznačně označit za hegemona levice. O hlasy levicových voličů se dělí s KSČM, která pravidelně dostává asi čtvrtinu hlasů levicových voličů. Jsou to sice hlasy velmi specifické voličské skupiny, ale KSČM zaručují celkem pohodlné politické bytí. Straně stačí verbálně hlásat revoluci, aby mohla užívat všech výhod salonní opozice.
Vlastní sociální demokracie působí pod Paroubkovým vedením kompaktně a její politika je konzistentní. Konzistentnost této politiky je ale především v tom, že poměrně úspěšně odhaduje to, co by chtěl levicový volič slyšet a pak postupuje podle zásady „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit".
Na první pohled to zabírá a sociální demokracie je v pozici očekávaného vítěze příštích voleb. I tato pozice má ale své háčky. Pod vedením Jiřího Paroubka se sociální demokracie stěhuje z kavárny do čtvrté cenové skupiny. Od strany se odvrací levicově naladěné, vzdělané publikum, na které Jiří Paroubek sám, stejně jako někteří další lidé z jeho okolí, působí naprosto odpudivě. Krátkodobě by to pro stranu nemusel být problém, ale...
Co tedy zbývá nerozhodnutému voliči?
Přidat se k voličům KSČM je pro většinu krok zcela nemyslitelný.
Velké strany vypadají, jak vypadají a jejich přitažlivost by mohla v dohledné době stoupnout jen zázrakem.
Máme tu samozřejmě lidovce, ale konfesijní strana v nekonfesijní společnosti příliš netáhne. Netáhne i proto, že po léta budovaná image kompaktnosti a klidu vzala za své. Strana, kromě toho, že je konfesijní, se stává i stranou regionální. Ve vysoké politice ji zachraňuje pevná pozice na Zlínsku a Českomoravské vrchovině. Výpadek volební účasti v některém z těchto regionů by lidovce spolehlivě vyškrtl ze seznamu parlamentních stran.
Mezi konfesijní strany se dají zahrnout i zelení. V minulých volbách na sebe nabalili část těch, kteří věřili, že právě tato strana by mohla českou politiku trochu provětrat a vytrhnout z bohorovného zahledění se do sebe. Praxe ale ukázala, že tenká vrstva lobistů s davem radikálů za zády je třaskavá kombinace a určitě ne dobrá volba.
Samotných zelených věřících není dost na to, aby tuto stranu dostali znovu do poslanecké sněmovny a tak se zelený experiment chýlí ke konci.
O poptávce po alternativě se mluví už více než deset let. Dlouho podobné řeči vedli především političtí zkrachovalci, naznačující, že tou alternativou jsou oni.
Časy se ale mění a v tuto chvíli poptávka po alternativě opravdu existuje. Jako první to pochopil a využil Miroslav Kalousek a jeho TOP 09 má po volbách parlamentní angažmá prakticky jisté. Jedním z důvodů jeho úspěchu bude i to, že nepodlehl pokušení oslovovat ze středové pozice všechny a tedy nikoho a vyhranil se jasně a čitelně pravicově.
Za svým způsobem úspěšný se dá považovat i projekt strany Věci veřejné, které je přisuzována voličská podpora kolem tří procent. Postavení strany z pohledu pravolevého spektra je asi vědomě nevyhraněné. Otázkou je, jestli program opřený o posilování prvků přímé demokracie a využití konceptů komunální politiky na celostátní úrovni osloví ještě další dvě procenta voličů.
Potenciálně se otevírající politický prostor oslovil i na vrchovině po sedm let dřímajícího Miloše Zemana. Podobně jako TOP 09, ani Strana práv občanů nepodlehla vábení středu a vymezuje se jako pragmatická levice.
Zemanovi a tedy i straně se zatím daří být viděni. Podpora kolem tří procent po několika týdnech existence je pro stranu jistě nadějná. Otevřená je otázka, vystačí-li straně k úspěchu jediná výrazná tvář. Strana práv občanů ale může představovat alternativu pro ty, kteří by volili levici a sociální demokracie paroubkova střihu pro ně není přijatelná.
To, co hrozí po volbách, je faktická vláda oranžovo-rudého bloku. Pokud se nám taková perspektiva nelíbí, musíme přát úspěch Miloši Zemanovi. Pouze jeho strana má v tuto chvíli reálnou naději vytvořit na levici alternativu.
Je to paradoxní, ale určitá parcializace politické scény nám nakonec může být ku prospěchu.
Česká politická scéna stojí na rozcestí. Pokud v příštích volbách umožníme vstup do sněmovny několika malým stranám s jasně definovanou pozicí v politickém spektru, máme šanci změnit zablokovaný a poněkud zamřelý stav zdejší politiky. Můžeme udělat něco proti pocitu únavy a znechucení a donutit velké strany, aby procitly.
Pokud budeme volit podle zvyku nebo volit nebudeme, máme možnost si stávající stav politiky užívat ještě alespoň další čtyři roky.
Volit malé, neetablované strany je jistě riziko. Pokud můj hlas propadne, podělí se o něj svým způsobem všichni. Naštvaně nejít k volbám je ale jistota téhož a takové jistoty se rád vzdám.
