To, co škola zpravidla učí, patří do kategorie „lži dětem“, tedy není to tak úplně přesné, ale je to uzpůsobeno k tomu, aby se to dalo lehce pochopit a dalo se na to navázat, pokud se tím bude jednou někdo zabývat opravdu vážně. Tak je to ve většině předmětů, jen ten nebohý dějepis je vlastně zcela přesný, jenže redukovaný na telefonní seznam čísel a jmen.
S výročím 21. srpna 1968 nám tiskem proběhla zpráva o průzkumu, který zjišťoval, co respondenti vědí o srpnových událostech.
Výsledky byly neveselé – zcela očekávaně, neb takto dopadají příslušné průzkumy pravidelně. Zpráva pak byla korunována zvěstí téměř poplašnou, že se znalostmi je na tom nejhůř mládež – nikterak překvapivě, i toto se děje pravidelně.
Zpráva se objevila, ale v Pekingu byla olympiáda a v Gruzii válka, a tak zase tiše zapadla – škoda jí není (někteří se už asi začínají spravedlivě rozhořčovat, ale vydržte prosím ještě odstavec).
Ono tu nejde o to jedno výročí, jakkoli je důležité a pro mnohé z nás ještě pořád bolestné. Jde tu o vztah nás k našim dějinám.
Položíme-li si otázku, jak je na tom naše populace (a ne jen ta mladá) se znalostí dějin, nebude odpověď na ni právě povzbudivá. Pokud si položíme otázku, jak je na tom táž populace se znalostí dějin 20. století, bude to něco o očích a pláči. Nabízí otázka, čím že to bude a nebude-li to něco o výuce dějepisu na našich školách.
Tak, jak jsem zažil školní dějepis já, ale i tak, jak jsem pozoroval jeho výuku u svých dětí, vypadaly dějiny vždy jako telefonní seznam plný čísel (pardon, samozřejmě letopočtů), u kterých byla přiřazena tu historická osobnost, tu bitva či smlouva. Tedy on to nebyl telefonní seznam jen jeden, ale minimálně dva. V jednom byly dějiny národní a v druhém světové, vykládané pokud možno tak, aby se v každém seznamu probíralo jiné období a nebohému žáku se pokud možno nespojily souvislosti.
Pro starší období tento způsob výuky ještě nějaké výsledky přináší. Nedomnívám se, že by to bylo přímo v něm, ale ony ty starší doby v sobě mají něco co přitahuje. Antika je pro nás prodchnuta oním velkým civilizačním světlem, které se středověkem potemnělo, ale bylo vždy znovu nalézáno a dodnes nás fascinuje. Středověk a počátek novověku pak je „temný“ a především romantický.
Za osvícenství to začne trochu hrozit nudou, ale pak přijde Napoleon a… A potom se na pořadu dne objeví průmyslová revoluce a začnou se probírat jednotlivé výrobní fáze zpracování bavlny a když bavlna dojde, přijde na řadu rozvoj technologií výroby šedé litiny a posléze oceli. Nuda je to přímo rabiácká.
Se začátkem 20. století by se mohlo zdát, že tahle akční doba zaujme. Milovníky vojenských dějin zaujme určitě, ale ostatní velmi záhy zjistí, že počty objetí dvou světových válek už vnímáme jen jako čísla. Kromě obou válek tu máme ještě fašismus a komunismus jako gigantické sociální experimenty a zase objeti v počtech, které se zdají náležet jiným vědním oborům, než je právě historie.
Aby toho nebylo dost, je to nekončící, živé politikum. Rozpoznat, kde historie přechází v ideologii, nedej Bože, kde už jde jen o uspokojování okamžité politické potřeby, to se vlastně ani nedá. Působí to celé prostě trochu odpudivě – chabost znalostí o daném období tedy nepřekvapí.
Pokud se podíváme na známé historické osobnosti, pak jistě nejpopulárnější bude blahé paměti otec vlasti Karel IV. Zajímavé ale je, že skoro každý Čech zná i jednoho francouzského prvního ministra první poloviny 17. století. Ano, míněn je kardinál Richelieu – muž se vztahem k našim dějinám jen nepřímým. Ovšem to „public relation“ - Alexander Dumas otec. Kardinál je tu sice padouch, ale je to romantické, je to akční, kdo z nás to nečetl, viděl to alespoň jako film.
Co z toho vyplývá? Snad to, že bychom si ty své dějiny, a ty nejnovější především, měli vyprávět tak, aby nás bavily. Hlavně bychom je měli vyprávět tak, aby bavily naše děti, když jim je předloží škola. To, co škola zpravidla učí, patří do kategorie „lži dětem“, tedy není to tak úplně přesné, ale je to uzpůsobeno k tomu, aby se to dalo lehce pochopit a dalo se na to navázat, pokud se tím bude jednou někdo zabývat opravdu vážně. Tak je to ve většině předmětů, jen ten nebohý dějepis je vlastně zcela přesný, jenže redukovaný na telefonní seznam čísel a jmen.
Něco by to chtělo – asi nápad a pak něco změnit. Málo kdo z nás si večer před spaním přečte pár stran telefonního seznamu, byť věřím, že uspávat by to muselo náramně.
