30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část šestá)

Tento článek je věnovaný jednomu ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virginie. Je tak trochu i o mém oblíbeném místě v Česku, kam se moc ráda vracím a kde si nelíp odpočinu.

Tento článek je věnovaný jednomu ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virginie.Na některé z nich, ač jsou třeba i notoricky známé, jsem si ani po letech nezvykla. Vytrvale s nimi bojuju a odmítám se přizpůsobit, jiné jsem přijala za své, naopak se mi po nich v Česku stýská.

Čím déle v USA žiju, tím méně věcí mi připadá neobvyklých, proto mi taky některé z šoků, o kterých vám chci vyprávět, dnes přijdou už naprosto normální.

16. Kavárenský povaleč - vyhynulý druh

Když vyrazím ráno na nákup, potkávám spousty lidí spěchajících do práce s kávou v ruce. Někteří si nesou svůj životabudič v termohrncích velikosti menší cisterny už z domu, jiní si voňavou tekutinu pořídili cestou někde v kavárně. V těch oblíbených se zejména ráno stojí dlouhé fronty.

Já, milovník kávy, nikoliv však kofeinový závislák, kávovou kulturu v USA zkrátka nechápu. Miluju vysedávání po českých kavárnách, zvláště těch, které mají „tu správnou“ atmosféru. Ať už tam jdu pracovat,  povídat s kamarádkou či  přečíst si knížku, je to pro mě požitek, odpočinek a odměna.

Pokud jste někdy navštívili například Můj šálek kávy v Praze, nebo olomoucké kavárny Café La Fée, Miss Sophie‘s, Long Story Short či Café 87, umíte si představit, o čem mluvím. Proto se stále nedokážu sžít s americkými kavárnami typu Starbucks, které pro mě představují jakési kávové fastfoody s několika upatlanými stolky a nekonečnou řadou zákazníků. Jsou doslova na každém kroku včetně nákupních center a letištních hal. 

Nemám nic proti kávě ze Starbucks a dokážu se smířit i s tím, že místo do porcelánového hrnku mi kávu přichystají do papírového kelímku, na který mi barista načmárá „Demusa“ či „Nanisa“. Denisa je jméno tak exotické, že ho prakticky nikdo na poprvé nepochytí.

Co mi vadí, je absence kavárenské atmosféry. Jen málokdo si tu sedne ke stolu tak, jako to vidíme v Evropě. Většina lidí si kávu odnese s sebou a vypije ji za chůze na ulici, v autě nebo v kanceláři. Když už se rozhodne si kávu dát přímo na místě, má před sebou často aspoň otevřený notebook.

O Američanech se říká, že se řídí heslem „čím větší, tím lepší“. O pravdivosti tohoto stereotypu bychom se mohli přít. Bavíme-li se ovšem o kávě, dovolím si říct, že je tato nálepka celkem přesná. Uzvednout půllitrové termohrnky a kelímky, ze kterých Američané tak rádi pijí, jsou pro mou kostnatou ruku hotová rozcvička.

Když jsem se přistěhovala na Floridu, mnohokrát jsem se v honbě za kávou nachytala a vstoupila do restaurace v domnění, že jde o kavárnu. Nápis “Café” na vchodem totiž  neznamená, že jde o kavárnu. Na Floridě je o klasické kavárny nouze. Nedokážu si to vysvětlit, protože to rozhodně není tím, že by Floriďané nepili kávu. Ledovou kávu nebo ovocné smoothie si ale přece můžete vychutnat i v pěkné kavárně, nemyslíte? Přesto je jich tu jak šafránu.

Dalšího překvapení jsem se dočkala na jednom z prvních obědů v italské restauraci v Bradentonu na Floridě, kde jsem se marně dožadovala espressa. Poté, co jsem toto slovo nechápající servírce asi čtyřikrát zopakovala, jsem se dozvěděla, že kávu mají pouze americkou. Když viděla mé zklamání, doporučila mi Starbucks na protější straně ulice. Jak jinak, že?

Americkou kávu, neboli hnědou vodu, která chutná (s prominutím) spíš jako výplach použitého šálku kávy, nepije ani můj americký manžel. Vůbec nejhorší kávu jsme pili nedávno při snídani v hotelu. Byla úplně průhledná a oba nás z ní nakonec bolel žaludek.

Podobně jako v ve zmíněné italské restauraci jsem pochodila při objednávce espressa před lety v občerstvení na univerzitním kampusu v Atlantě. Obsluha se na mě zkoumavě podívala, svraštila čelo a odpověděla: „To myslíte to malý kafe?“ Přikývla jsem, ale přesto se mě ještě jednou zeptala: „To malý nic na dně hrnku?“ Souhlasně jsem pokývala hlavou, načež mi nabídla, že by mi tu trošku aspoň dolila vodou. Nakonec jsem dostala takové větší espresso doprovázené zvednutým obočím a obličejem, který říkal, „jak chceš“.

V kosmopolitnějších městech, jako je Chicago nebo Washington D.C. na kavárny narazíte na každém kroku. Jsou jiné než moje zamilované olomoucké – nejsou retro ani ve starodávném nebo shabby chic stylu, ale jsou tu! Co bych za jednu takovou dala na Floridě!

Nejvíc z nich připomíná mou oblíbenou pražskou kavárnu Můj šálek kávy, která se dá popsat jako urban styl. Washington D.C. i Virginie, kde bydlíme teď vypadá z kavárenského hlediska velmi slibně. Už se těším, až vydám se na průzkum.

Pokaždé, když přijedu do Česka, vyšetřím si aspoň jeden den na návštěvu Prahy nebo Olomouce. Svého syna, který je přeborníkem v vylívání kávy do klína, svěřím do péče svým rodičům a vyrazím na kavárenskou štafetu.

Procházím se po dlážděných ulicích Olomouce, nakukuju do malých stylových obchůdků, prohlížím si překrásné fasády historických domů, nasávám klid malého města a samo sebou dělám pravidelné zastávky v oblíbených kavárnách – tam si dám espresso s domácím ovocným koláčem, jinde cappuccino s makronkou. Ráda si taky objednávám všechno to, co u nás – za mořem – neseženu: angreštovou limonádu, tvarohové buchty, rybízový koláč... Každý takový den v Olomouci si v USA tisíckrát dopředu představuju a už ta pouhá myšlenka mi dělá radost.

Olomouc, svou kavárenskou Mekku, mimochodem vytrvale propaguju u všech svých zahraničních studentů, protože je to podle mého názoru jedno z nejkouzelnějších míst v České republice.

Když se mnou do Česka přiletí manžel, absolvujeme takový výlet spolu, protože i on načerpává svou energii v kavárenském prostředí. Tvoříme harmonický pár kavárenských povalečů. Minimálně jednou do roka!