30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část sedmá)

V sedmém díle série o kulturních šocích se dočtete o jednom z největších rozdílů mezi Čechy a Američany.

Tento článek je věnovaný jednomu ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virgínie. Na některé z nich, ač jsou třeba i notoricky známé, jsem si ani po letech nezvykla. Vytrvale s nimi bojuju a odmítám se přizpůsobit, jiné jsem přijala za své, naopak se mi po nich v Česku stýská.

Čím déle v USA žiju, tím méně věcí mi připadá neobvyklých, proto mi taky některé z šoků, o kterých vám chci vyprávět, dnes přijdou už naprosto normální.

17. Američané jsou stěhovaví ptáci

Rčení „je lepší třikrát vyhořet, než se jednou stěhovat“ mi vždycky přišlo přitažené za vlasy. I když se téměř při každém stěhování něco rozbije nebo poškodí, nikdy nepřijdete úplně o všechno, jako je tomu v případě požáru. Pokud vám teda například pronajatou dodávku se všemi vašimi věcmi přes noc neukradnou z motelového parkoviště. To pak vyjde nastejno.

Během svého života jsem se stěhovala celkem třináctkrát. Jestliže připočítám i krátkodobé (několikaměsíční studijní a pracovní pobyty v zahraničí), tak devatenáctkrát. V Česku mi většinou pomohli rodiče nebo kamarádi a věci mi odvezli autem, případně jsem je postupně odvlekla sama vlakem. V USA, kde jsme se zatím stěhovali čtyřikrát, jsme využili „rodinné stěhovací firmy“, rozumějte mě, mého manžela a jeho příbuzné. Pokaždé se pronajala dodávka, do které se vměstnalo našich pár švestek, jež se poté odvezly stovky či tisíce kilometrů daleko.

Pro rodinu mého manžela je stěhování něco naprosto rutinního. Dalo by se to nazvat přímo rodinnou tradicí. Když byl můj manžel malý, stěhovali se téměř každý rok. Ať už byla důvodem změna zaměstnání či vypršení nájemní smlouvy, pokaždé byli jeho rodiče schopní sbalit svých pět dětí a všechno ostatní, co potřebovali k životu, a změnit bydliště. Pro mě ještě do nedávna něco nepředstavitelného. V USA nebydlím ještě ani 3 roky a už jsem měla možnost bydlet ve čtyřech městech ve třech různých státech. Moje bilance není tudíž o nic lepší.

Naše první stěhování v USA bylo jednoduché. Skoro nic jsme neměli, přesouvali jsme se jen v rámci Floridy, a navíc jsem byla těhotná, takže jsem pouze balila, zatímco krabice za mě nosili jiní.

Při druhém stěhování jsme měli maličké miminko, takže jsem místo dvoudenní cesty autem z Floridy do Chicaga raději odletěla do ČR. Před cestou jsem samo sebou sbalila kompletně celý byt, aby manžel a jeho pomocníci neměli žádnou další práci. Kdybych si mohla vybrat mezi cestou letadlem s dítětem (doslova visícím) na krku a taháním nábytku, vybrala bych si to druhé.

V Chicagu jsme pak vybalili jen malou část věcí a zbytek nechali v zavřených krabicích. Věděli jsme, že tam strávíme jen několik málo měsíců. Vlastně to jinak ani nešlo. Do maličkého bytu ve 21. patře by se nám všechny naše věci prostě nevlezly. Měli jsme proto jednu ze dvou šaten po strop zarovnanou neotevřenými krabicemi. Jejich následné rozbalování ve Virginii bylo jako druhé Vánoce. Jééééé, já mám tolik letních šatů? Helemese, lodičky... tak na vás jsem úplně zapomněla...

Jelikož při přesunu z Chicaga do Virginie k nám přiletěl jen tchán, požádal manžel o pomoc svoje spolužáky ze školy. Musela jsem se smát, když jsem se dozvěděla, že prosbu mého manžela neodmítl ani Juan, který si sám na přestěhování ze Chicaga do luxusní čtvrti na Manhattanu najal stěhovací firmu. Skutečně přišel a z dobroty srdce se tahal s našimi věcmi.

Američané se na rozdíl od Čechů stěhují poměrně často a to i velmi daleko. Setkala jsem se i s ženami v pokročilém stádiu těhotenství, na které čekalo urgentní hledání nových doktorů, porodnice a pediatra.

Přesunout se z jednoho státu do druhého neznamená jen sbalit věci a najít si nové bydliště. Změní se vám nejen adresa, doktoři, školy, ale i zdravotní pojištění, daně, SPZ, řidičský průkaz atd. Učitelé nebo právníci často musejí skládat zkoušky, aby mohli v novém státě pokračovat ve své profesi.

Každý stát má svoje zákony a ty se od sebe dost liší. Jak jsem nedávno s hrůzou zjistila, o tom, zdali vám řidičský průkaz ve Virginii jen vymění, nebo jestli musíte opakovat zkoušky, rozhodují jednotliví úředníci.

Někdy stačí přesunout se z jednoho okresu do druhého a hned platíte vyšší nebo nižší zdravotní pojištění, protože např. doktoři v malém Bradentonu jsou levnější než v turistickém velkoměstě Orlandu, přestože obě města leží na Floridě.

Za dobu, co jsem tu, jsem stihla vypozorovat, že hodně lidí přenechává starosti se stěhováním profesionálům. Je běžné nechat si věci nejen přestěhovat, ale i zabalit a následně vybalit. Důkladný závěrečný nebo první úklid provede samozřejmě úklidová firma.

Zatímco tahání krabic a úklid bych mile ráda nechala na někom jiném, při představě, že někdo bude vybalovat a vyskládávat mé věci, mi vstávají vlasy na hlavě. Mně samotné trvá minimálně měsíc, než se rozhodnu, kam co bude patřit. Jak dlouho bych asi věci přeskládávala o někom jiném, když po sobě to udělám aspoň dvakrát.

Na druhou stranu má stěhování i svá pozitiva. Při balení jste nuceni projít všechny své věci a zvážit, co vzít a co dát do charity nebo do kontejneru. Naučila jsem se nelpět na věcech (až na ty, které mi někdo daroval nebo ke kterým se váže nějaká hezká vzpomínka).

Při posledním stěhování se mi podařilo zbavit se našeho vysokého černého jídelního stolu, který jsem nesnášela, protože jsem z něho denně musela utírat prach a syn se na něj naučil šplhat. Můj manžel si ho pořídil ještě před svatbou a jeho motivací bylo, že mohl při sezení na barové židli houpat nohama, což nezažil od svých šesti let.

Postupně se zbavuju veškerého nábytku černé barvy. Zbývá televizní a konferenční stolek. S tím druhým mi dost pomáhá náš téměř dvouletý syn, který ho už skrz naskrz probodal vidličkou. Asi má vkus po mně.