30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část devátá)

V devátém díle mé série o kulturních odlišnostech se dočtete o rozdílech mezi českým a amerických přístupem k hygieně. Stejně jako v ostatních dílech se jedná o mé osobní zkušenosti.

19. Odlišná hygiena

V dřívějších článcích jste se mohli dočíst, jak moc mi vadí, že Američané chodí doma v botách. Připadá mi to nehygienické a nepraktické. Vaše reakce byly smíšené – někteří z vás se mnou souhlasili (nejen proto, že mám doma malé dítě), jiní mě kritizovali, že své návštěvy obtěžuji zouváním, jelikož se mi po nich nechce uklízet. Tomu poslednímu jsem se nahlas zasmála, protože každý, kdo má doma batole, uklízí prakticky nepřetržitě. Mop, smeták, vysavač i vlhčené ubrousky jsou neustále po ruce. 

Přezouvání je pro mě zkrátka naprosto zásadní. Jsem jím posedlá, podobně jako Američané antibakteriálními gely, které často preferují před vodou. Najdete je na každém kroku, hlavně ve veřejných budovách.

Další odlišností mezi Čechy a Američany je čas sprchování. Američané začínají svůj den ve sprše, během níž se proberou, nastartují organismus a vyrážejí do práce svěží. Na druhou stranu ale večer po celém dni v práci, ve škole, případně po zastávce v supermarketu či jízdě hromadnou dopravou uléhají do postele neumytí. Samozřejmě, že se to netýká úplně všech. Kuchaři, číšníci nebo například doktoři i jiní se vzhledem k povaze svého pracoviště po příchodu domů rádi osprchují. Podobně to mají také lidé na Floridě, kde se člověk zpotí hned, jak otevře vchodové dveře.

Na doktorech a zdravotních sestrách mě ale zaráží fakt, že ve svých pracovních oděvech chodí po ulici – v Chicagu jsem často viděla, jak si někdo ve zdravotnickém úboru odskočil do obchodu, nebo v něm dokonce cestoval MHD do práce či z práce. Vedle těchto lidí jsem se vždycky bála posadit v autobuse, aby na mě náhodou nenaskákaly bacily z nemocnice. Paranoia? Možná. Být v Americe nemocný ale není zrovna levná záležitost.

Co se mi naopak moc líbí, je skutečnost, že americké domácnosti mají mnohem větší počet koupelen než ty české. Zpravidla platí, kolik ložnic, tolik koupelen. Připadá mi to úžasné, protože ráno nikdy nečekáte na volnou koupelnu. V těch větších najdete i vícero umyvadel.

Z čeho jsem už méně nadšená, je pevná sprcha, kterou nelze vzít do ruky, takže pokud bych si třeba během dne v rychlosti chtěla umýt vlasy, aniž bych se musela celá namočit, mám smůlu. Tento „problém se týká především nájemních bytů nebo hotelů, ale s tímto typem sprchy jsem se setkala i v rodinných domech.

Můj americký manžel (a nejen on) naopak nesnáší české sprchování ve vaně, při kterém musí sedět a sprchu si držet nad hlavou. Tato záležitost je pro Američany velkým kulturním šokem, jenž často zmiňují, když se jich ptám, co je v Česku nejvíc překvapilo. „Vy se sprchujete vsedě?“ líčí mi s vykulenýma očima.

Nerada bych, aby můj článek vyzněl jako kritika. Každý z nás je přesvědčen, že právě jeho pohled je ten správný, protože tak se to přece dělá v kulturním prostředí, ze kterého pochází. Někteří z vás si možná řeknou: „Američani se před spaním nesprchují? No fuj…“ Ale když se v Česku prodíráte tramvají, nepřipadá vám občas, že se někteří spolucestující nesprchovali ani ráno ani večer?