Jak je možné, že úředníci mají placenou osmihodinovou pracovní dobu a přitom se přímému kontaktu s lidmi věnují třeba jen dvě hodinky denně? Co se děje za zavřenými dvěrmi? Co když si tam úřednice lakují nehty, pijí kafíčko, klábosí s kolegyněmi a na internetovém bulváru sledují vývoj milostných aférek Lucie Bílé?
Pokud jste tento článek začali číst v naději, že konečně se objevil někdo, kdo chápe pocit, jaký z jednání na úřadech máte, musím vás zklamat. Já se chci totiž věnovat pohledu druhé strany - pohledu oněch "zašitých" nehty si lakujících úřednic.
Je už to pár měsíců, skoro let, co jsem začala pracovat jako studentská výpomoc na studijním oddělení jedné fakulty pouze na úřední hodiny a pokud jsem se zdržela déle, vždy mě zarazilo s jakou nekompromisností vyháněly mé kolegyně studentky, kteří klepali mimo úřední hodiny. "Jsme tu přece pro studenty" říkala jsem si a měkosrdcatě jsem studentům otvírala.
Jak rostly moje povinnosti, rostla i moje nechuť otvírat studentům. Studijní oddělení tu je sice pro studenty, ale přímý kontakt je jen malá část práce. Copak není chystání rozvrhů, vyřizování žádostí, vedení administrativy také pro studenty? Copak studenti neocení, že vědí, kdy a kde bude jejich kurz, že se vyhoví jejich žádosti o přerušení studia,že se zkontroluje aby za ně univerzita skutečně hradila zdravotní pojištění?
Ano, na studijním oddělení se párkrát za rok najdou dny, kdy si skutečně úřednice lakují nehty, starší brousí po internetových stránkách bulvárních novin, mladší se veselí nad aplikacemi Facebooku. Koneckonců, to se podaří v každé kanceláři a každém zaměstnání.
Ale většinu roku je práce, nu jako na kostele. Září (ač výuka na univerzitě začíná až v říjnu) je ve znamení zápisů nových prváků a také státních záverečných zkoušek, na které je třeba zajistit, aby studenti měli možnost odevzdat diplomovou práci, aby kopie práce doputovali k vedoucímu a oponentovi, ti aby napsali včas posudky a dostavili se k obhajobě. Mimo to se chystá rozvrh, učebny... V říjnu začínají přednášky a během úředních hodin vyskakují studenti na referentky jako čertíci z krabičky. Mimo to se zároveň provádí kontrola studia, zda všichni studují jak mají a šťastlivci, jež v kontrole obstáli se dostaví k zápisu do dalšího ročníku. Pár týdnů v listopadu je skutečně klidných, ale pak je nutné připravit zadání příjímacích zkoušek a také připravit promoce zářijových absolventů. Jelikož nikdo nechce mít na svém dokladu o vymodleném a na zadku odseděném vysokoškolském vzdělání chybu, diplomy i dodatky k diplomům procházejí několiknásobnou kontrolou. V prosinci proběhnou promoce, často v několika termínech, přijde leden, únor, začátek března a práce s tisíci přihláškami, které jsou na fakulty zasílány. Duben, květen - příprava přijímacího řízení. Pak vyhodnocení výsledků (pozvánka na příjímací řízení, zaslaní výsledků - to vše jsou tisíce dopisů, které musí někdo vytisknout, orazítkovat, zkontrolovat a zalepit). Mezitím v květnů a červnu proběhnou další státnice, v červnu rovněž promoce... Prázdninové měsíce jsou klidné... ale pak je tu zase září a celý kolotoč začne nanovo.
Vůbec jsem nezmínila běžnou agendu, kdy je potřeba odpovídat na e-maily, vyřizovat telefonáty, vyřizovat žádosti. Každý papír, který na fakultu dorazí se musí zapsat do deníku došlé pošty, poté napsat rozhodnutí, přinést děkanovi na podpis, okopírovat, originál poslat studentovi, kopii založit do studentovy osobní složky...
Proto teď sice dveře otevřu, ale studentovi důrazně oznámím, že lituji, ale ať přijde v úředních hodinách. "To by vás ubylo, jeden štempl" zaslechla jsem už několikrát.
Ano, Pepíčku Vomáčkovic, mě by neubylo. Ale kdyby mimo úřední hodiny přišlo všech dvatisíce tvých spolužáků, tak bych neudělala nic. A já mám co dělat. Já si tu nehty nelakuju.
