Svátky Jara jsou tady. V obchodech na nás útočí hordy čokoládových zajíců, člověk musí dávat pozor, aby nerozšlápl (čokoládové) vajíčko, výhružně se tyčí pomlázky ozdobené nechutnými papírovými fáborky, které každý stejně strhne.
Já ale tyhle Velikonoce slavit nebudu. Letos poprvé budu slavit svátek Pesach - se vší všudy a jak nelépe umím. Pesach, jež oslavuje vysvobození Židů z Egypta, docela odporuje pojetí svátku jako něčeho primárně příjemného, něčeho, co slouží k pouhému obveselení a vypadnutí z každodenní nudy a shonu. Netvrdím, že mě během svátku nic příjemného nepotká, vysloveně se těším na sederovou večeři s přáteli.
Kdo by se zajímal více může si přečíst článek na blogísku mého muže. (http://goldmann.blog.idnes.cz/c/78497/Dneska-nepracuju-sefe.html) Já sem totiž napíšu jen pár postřehů a dojmů, které mám.
Na Pesach je celých osm dní zakázáno jíst cokoliv kvašeného - od pečiva až po alkohol. Znamená to, že jsem se sebrala z práce a zajela jsem do obchůdku na židovské obce pro bednu nakvašených chlebů - macesů. Měla jsem na to dost času, což způsobilo, že jsem se vypravila dneska - skoro za pět minut dvanáct- a poté, co mi řekli, že už zbývá posledních dvacet krabic. Když nejsou macesy, snad to jde substituovat i jinak - napadly mě polystyreny, křehké rýžové a jiné chlebíčky. I když jsem se dozvěděla, že rýže taky úplně "košer" na Pesach není, že ji jedí pouze sefardští Židé (a Židé ve střední a východní Evropě jsou Židé aškenázští). Po pravdě řečeno, stejně asi pár balíčků rýžových chlebíků nakoupím, protože nechápu, proč něco, co o Pesachu může jíst jedna skupina Židů, druhá nemůže. Hrozně mě pobavilo, že jsem dneska na Starém měste spatřila minimálně pět civilně vypadajících lidí, kteří si odnášeli balíčky macesů. V metru se mě dokonce jedna slečna zeptala, kde jsem sehnala své velké balení(které jsem si pyšně nesla) a kolik stálo.
Kromě toho, že se nic kvašeného nesmí jíst, nic kvašeného by se v židovské domácnosti nemělo ani nacházet. V praxi to znamená provést velký úklid, vyházet nebo odnést všechno kvašené - pečivo, strouhanku, sušenky, mouku, která přisla do kontaktu s vodou a vlastně i obyčejnou, nemacesovou mouku, protože u ní není jisté, že obilí nenavlhlo a nezačal proces kvašení. Zrovna teď vedu se svým mužem po icq talmudickou debatu o tom, zda se do kategorie kvašeného počítají i čistící a kosmetické prostředky obsahující alkohol.(Ale spíš ano) Celý byt se bude muset proslídit, všechno důkladně umýt aby nikde nezůstal ani drobeček(či kapička) kvašeného. Práce to bude strašná, ale poprvé si nestěžuji, že žijeme v garsonce o jedné místnosti.
všechno tohle se může zdát z pohledu "z venku" strašlivě formalistické a iracionální.(Ruku na srdce, na formalismus jsem nadávala i já, když jsem se dozvěděla o zákazu rýže). Jenže, každý náboženský příkaz se může zdát iracionální. Stejně tak je iracionální katolický příkaz nejíst v pátek maso, iracionální je průvod lidí na Popeleční středu, kteří si nechávají ušpinit čelo spálenými kočičkami ze Zeleného čtvrtka atd. Setkala jsem s lidmi, kteří ukazovali na iracionalitu dodržování náboženských předpisů slovy, že chtějí být svobodní a nechtějí se v ničem omezovat. Tyhle lidi se i svým způsobem považovali za věřící, ale z (mnohdy několika) náboženství si vybírali jen to příjemné a povinnosti, zákazy a příkazy házeli za hlavu. Jenže to nejde - náboženství není berlička pro světem vyděšené chudáčky nebo automat, do kterého se hodí modlitbička a vypadne zázrak. Náboženství je vztah a jako každý vztah i ono přináší příjemné i nepříjemné.
Já vnímám předpisy v judaismu, jako způsob vyjádření toho, že já se považuji za Židovku, za součást národa, který si Hospodin vyvolil a jejich dodržování je jako "členská průkazka", kterou ukazuju do nebe. Z antropologického hlediska byly odlišné zvyklosti - ve stravě, oblékání, způsobech chování, řeči atd. jedním z důvodů, proč jsou Židé národem, který nepřetržitě existuje od starověku dodnes a který si i přes tisíciletí v rozptýlení po celém světě (diaspora) zachoval svou identitu.
