Kdy končí empatie a porozumění a začíná vymýšlení katastrofických scénářů a psychická labilita? Kdy my ženy, čteme signály vysílané našimi protějšky správně a kdy tím vytváříme pověst žen jako věčně nespokojených mrmlajících hysterek?
Je známá věc, že ženám je vrozena větší míra empatie a dokáží lépe vnímat potřeby druhého skrze neverbální projevy. Jsme tak už prostě naprogramovány - několik měsíců až let života dítěte, je matka při péči odkázaná pouze na ony neverbální projevy a musí spoléhat na svou vlastní interpretaci. Muž většinou slyší "řvoucí mimino" zatímco žena dokáže poznat, zde je děťátko unavené, hladové, rostou mu zoubky, má prdíky nebo potřebuje vyměnit plínku.
Zatímco pro chlapečky je již od malička doménou akce, boj, zápasy a výsledky, pro holčičky to jsou vztahy. Myslím, že se stačí podívat na dětské hry a hračky. Slyšela jsem vyprávět jednu matku, jak svým dvěma synkům zakázala hrát si s hračkami-zbraněmi. "Ale, když jsem viděla, jak okousávají topinky do tvaru pistolí a střílí po sobě, uvědomila jsem si, že je to naprosto marné..." To samé by ale nastalo, kdyby se holčičkám sebraly všechny panenky, barbínky atd. I polínko zabalené do šátku může být "miminko". Kluci vymýšlejí strategie, bojují, prožívají dobrodružství - děvčata vymýšlejí příběhy, prožívají nejrůznější role, hrají si na rodinu... Píšu to z vlastní zkušenosti, jelikož jsem snad do čtrnácti let každý Štědrý den chodila k kamarádce v nultém patře, hrát si s barbínama, každý rok se uskutečnila minimálně jedna svatba, po které jsme za hlasitého chichotání položili Kena na Barbie. Proti dnešními teenagerům si přijdu jako mentálně retardovaná.
Vztahy a empatie prostě k ženám patří. Ale, co se zdá jako požehnání při péči o dítě(a také v tzn. "pomáhajících profesích" viz ženy jako zdravotní sestry, učitelky v MŠ...) je naprostým prokletím ve chvíli, kdy se ženy snaží komunikovat se svými partnery. Důsledkem naší snahy vykládat a interpretovat projevy našich partnerů je chování, které můj muž označuje slovem "psychování". K tomu, abychom "psychování" porozuměli, je potřeba vědět následující:
Ženy jsou schopné samy sebe nebo sebe navzájem rozebírat do nekonečna. Žena je schopná sedět celý den u okna(nebo na kafi s kamarádkou) a nimrat se ve svých citových hnutích a pnutích. Zatímco jsem nikdy nezažila muže, který by se vydržel bavit o citech dále než pět minut, stokrát jsem si na vlastní kůži zažila, že téma city a vztahy vydrží dvěma nebo více ženám hodiny a hodiny.
Věcná podstata slovního sdělení tvoří pro ženy jen jednu někdy více , někdy méně zanedbatelnou část výroku. Stejně jako "co řekl", je pro ženy důlěžité "jakým tónem to řekl? jak se přitom tvářil?"
Ženy rády vytvářejí scénáře.(Proto má většina z nás už v patnácti letech vymyslené svatební šaty). Snahou "myslet do budoucna" si rády omlouvají to, že již předem vymýšlejí nejrůznější katastrofy, čímž se jim nabízí prostor k další oblíbené činnosti - litovat se už předem.
Ať se tváří jako suverénky, jsou ženy neuvěřitelně zranitelní a sebou nejistí tvorové. Potřebují být ujišťovány, opečovovány, zahrnovány pozornostmi. Strašně rychle si zvyknou na své "cukrátko" a běda, když ho jednou nedostanou. Vzpomínám si, na strašnou depku, kterou mi způsobilo to, že jsem nedostala po icq pusu.
Tohle je jen část pohnutek, co ženy dovedou k psychování. Tady se berou všechny ty otravné otázky a vzdechy typu "Ty už mě nemáš rád! Ty se se mnou nudíš! Já myslím, že jsi svou bývalou miloval víc!"
Alespoň sama za sebe se za to omlouvám. Ale i když si stokrát říkám, že příště psychovat nebudu, udělám to zase... Zase se na mě ten můj po ránu neusměje a já začnu vymýšlet hrozivé teorie...
