"Neslyšíš ten zvonek?" Kčičí na mě manželka z koupelny. "Slyším, samozřejmě že slyším!" Odpovídám trošku nevrle, zatímco se vyzbrojuji. "Tak to vyřiď! Já nemůžu! Jsem ještě svlečená!" Volá na mě zpátky. "Hned to bude lásko!" Přemýšlím, kdo to zase otravuje. Jestli stačí vzít do ruky jen baseballovou pálku, (pokud přišli krást děti, tak těm zatím stačí chvilku vyhrožovat). Ale taky to můžou být kšeftaři s energiemi.
Původně dobrý nápad s konkurencí a volným trhem se poněkud zvrhl. Pokud byl člověk nevyzbrojen a neukázal hned po otevření nějakou rychlopalnou zbraň, mohl si být jistý, že ho dobře oblečení a svalnatí mladíci donutí odejít k jejich distribuční společnosti. Mít firmu na dodávku energie byl velice lukrativní kšeft a v pravdě nikdo nepočítal s tím, že od nich bude byť třeba jen jedna jediná domácnost, energii odebírat. Na to nebyli připraveni. Šlo jen o to, donutit co nejvíc lidí podepsat smlouvy. Vzhledem k tomu, že během několika dalších dní je ke ke stejnému kroku donutila i konkurence, stačilo pouze vybrat správní pokuty a nedodržení smlouvou stanovené lhůty. A to se dá říct, že "ENERGETISTI" patřili ještě k tem slušným. Mohli to být i magoři, jejichž firmy porádali prodejní párty. Bylo nemožné odříct a stejně nemožné bylo slíbit, nepřijít a nekoupit...Mohli jste se vsadit, že vám do několika dnů na dveře zaklepe soukromý exekutor. Obchodníci měli vlastní exekuční společnosti a střetem zájmů si už nikdo dlouho hlavu nelámal. To co vás mohlo zachránit byla existence minimálně stejně pádného argumentu v ruce - to jest namířit na ně brokovnici.
Ale moje zjištění, jakmile jsem pootevřel dveře a napnul se pojistný řetízek, bylo strašné. Za dveřmi stáli dva fanatici. Naškrobené košile, nažehlené kravaty a tmavé, bezvadně padnoucí obleky klasického anglického stylu. Člověk by si mohl myslet, že před ním stojí poměrně slušní kluci, ale opak byl pravdou. Už nešlo o žádného boha, ani víru v něj. Stát se fanatikem bylo pro mladého člověka jen gesto. Jen trochu jiná forma extrémisnu. Nejen že se s nimi nedalo o ničem diskutovat, ale navíc vám během pečlivě připraveného výplachu mozku klidně vnutili bombu, nebo odpalovací zařízení schované v koránu či bilbli a vy jste s ním nic netuše vyhodili do povětří sousední nákupní centrum, sotva jste se ze zvědavosti rozhodli knihu prolistovat.
"Můj bůh je tady se mnou!" Zakřičel jsem na ně a dával si záležet, aby se v mých očích zažehl šílený plamínek. Abych vypadal minimálně stejně šíleně, jako oni dva. Mezi řečí jsem si o břicho opřel pažbu a pootevřenými dveřmi vysunul hlaveň a do toho vykřikoval to, co mě právě napadalo, něco ve smyslu "On je můj pastýř a svým hřmotným hlasem hlídá mou existenci, veškeré mé konání!" Utekli a já mohl klidně přibouchnout.
Jakmile jsem odložil pušku zpátky do trezoru, objevila se mezi dveřmi do kuchyně manželka. Pečlivě upravená, nalíčená i učesaná. Voněla příjemným parfémem a lehkost jejích letních řatů narušovala jenom poměrně velká kabelka masivním, zdobeným řetízkem z ušlechtilé oceli připnutá na zápěstí. Když si uvědomím, že ta kabelka měla uhlíkový korpus kombinovaný s kevlarovým vláknem, že se technologií podobala daleko víc vojenské přilbě, než módnímu doplňku, byla i docela elegantní. A velká být prostě musela. Kromě peněženky, dokladů a kapesníků se dovnitř musel vejít paralyzér, plynový obraný sprej, a alespoň jeden malý revolver i se zásobou střeliva. Slušelo jí to. Na můj vkus ji ty šaty dost odhalovaly. Ne že bych žárlil. Naopak! Měla krásnou postavu a líbili se mi všechny ty pohledy kolemjdoucích mužů sledujících ji s chlípnou mlsností. Ale když byla tolik odhalená, byla příliš zranitelná. Ano! Venku byl sice horký letní den, to je pravda. Jenže jak ochránit proti partičce s noži dvě nahé nohy, ruce i hluboký dekolt a krk? Ještěže i v jejích šatech, na břiše i zádech byl také vetkán kevlar. To mě trochu uklidňovalo. Já si vzal oblek, doplnil ho vestou s integrovanými podpaždními pouzdry. Konečně bylo možné uzamknout trezor. Vyšli jsme na chodbu. Pečlivě jsem naprogramoval alrm. Dával jsem si záležet. Rozhodně jsem nestál o to, aby mě v polovině divadelního představení tahala ven strážní služba jenom kvůli tomu, abych se dozvěděl jak vysokou pokutu zaplatím za planý výjezd.
Nadechl jsem se pořádně z hluboka a mohlo se jít. Škoda jen že už i do divadla musel občas člověk jít přes mrtvoly...
