Z deníku závisláka - 1

Byli jste někdy na něčem  a  nebo na někom závislí ?  Pokoušeli jste se své závislosti zbavit ? A s jakým úspěchem ?  Závislost nás vždycky  omezuje.  Zdroj závislosti nám přináší, úlevu, adrenalin, krásný pocit  a nebo třeba rituál. Ale  běda, když pramen vyschne. Stáváme se popudliví, nervózní, protivní, někdy agresivní a v lepším případě smutní.

Vnímám každou závislost, jako útěk někam. Touhu někam patřit, vyrovnat se někomu. Jasně že v sedmnácti, kdy jsem začala kouřit jsem si neuvědomovala žádné důsledky. Naopak. Byla jsem v partě spolužáků, kuřáků.....Cigareta, ta smradlavá bílá tyčinka mi dodávala na důležitosti, dodávala mi sebevědomí, připadala jsem si velice dospělá.

Postupem času jsem bohužel zjistila, že ta moje kouzelná, bílá berlička, o kterou jsem se stále opírala, mi už přestala dávno chutnat a  dodávat sebevědomí. S cigaretou jsem se oddávala svým myšlenkám, svým pochybnostem a křivdám, o kterých jsem byla přesvědčená, ža na mě byly spáchány. Tu berličku jsem používala 20 let a pak jsem  si řekla, že zkusím přestat. Bohužel, už to slovo ,,zkusím" mě mohlo varovat, říct mi, že k tomu rozhodnutí jsem byla donucena sama sebou. A já v podvědomí věděla, že přestat nechci.  Člověk neumí dělat to, co sám  nechce. Nejde to vymodlit. Nedá se s tím dělat nic. Jen trpět jako kůň a já jsem trpěla. 

Za pár dní  jsem ve schránce našla leták: Chcete se zbavit své závislosti ? Pomocí jehličky vás zbavíme kouření. Podmínkou je, že 18 hodin před tím si nezapálíte !!!

Tak jsem zase začala trpět. 18 hodin !!! Celou dobu jsem sledovala hodiny, kdy už to konečně bude a já budu vysvobozená. Hodina H nastala. Vracela jsem se domů, plná euforie a nadšení, že je ze mě nekuřák a já ušetřím 9 korun za krabku. Blížila jsem se k domovu. Jsem u vrátek, hledám klíče a můj pohled sklouzl na chodník. Přesně před naším domem byla nová, nenačatá krabička Peter. No, neseberte jí, když 20 let kouříte a nekuřák jste sotva hodinku....!!! Tak jsem znovu začala. Byla to nádhera. Hned jsem si k tomu udělala pořádného turka a byla jsem na chvilku zase šťastná.

Po čase přišla kolegyně s tím, že by mi pomohla hypnóza. Že všem jejím známým pomohla. Opět jsem se chytila stébla jako tonoucí. Rozjela jsem se na nábřeží do Prahy. Bláhově jsem se domnívala, že po hypnóze nebudu vůbec vědět o tom, že jsem kdy kouřila. Každý, kdo tam byl - přestal. Když jsem opuštěla ,,ordinaci ", v  první chvíli mě napadlo, že najdu nějakou lavičku, sednu si a v klidu si konečně zapálím. Pak jsem si vzpomněla na 500 korun, které jsem zaplatila a řekla jsem si, že vydržím. Aspoň do té doby, než se mi ,,vrátí "  to pětikilo zpět.

Vydržela jsem rok. Za rok jsem přibrala 20 kilo. Přestala jsem pít kafe. Přestala jsem se stýkat s kamarády. Přestala jsem s kýmkoliv komunikovat. Moc jsem si přála umřít .

Ano, už tenkrát jsem věděla, že to nedokážu. Byla otázka času, kdy to vzdám. Bylo to totální selhání. Víc prohrát už jsem nemohla.