Houslista

Cestování do práce  nemusí  být jen nudné a otravné.  Ale i na něm si můžeme najít něco příjemného a zajímavého.  Například setkávání s různými lidmi a situacemi. Máme - li štěstí, může nás mnoho takových setkání obohatit. Vlastně… obohatí nás pokaždé, i kdybychom byli okradeni. Minimálně o další zkušenost.

Vystoupila jsem z metra. V tom jsem zaslechla zvuk houslí. Táhlo mě to za ním, jako bludičku za světýlkem. Na chodníku stál muž středního věku a hrál. Byla to taková nádhera, že jsem zůstala jako přikovaná a poslouchala ty čisté a klidné tóny.  Dívala jsem se mu do tváře, ale nepodařilo se mi z ní nic vyčíst.

Vedle mě se postavil starší muž a houslistu si vyfotil. Přiznám se, že mě to trochu uvedlo do rozpaků. Abych je trochu rozptýlila, řekla jsem:

„To je taková krása… Já jsem tady toho člověka už jednou viděla. Jeho hra byla úchvatná. Chvilku jsem tehdy také poslouchala, ale neobdarovala jsem ho. Přišlo mi, že i kdybych mu dala tu největší minci, že bych ho tím urazila….“

Muž mi odvětil:

„Neurazila, věřte mi.  Korunou možná. Desetikorunou určitě ne. Když člověk nemá co do huby, jde důstojnost stranou.  A on hraje opravdu moc dobře. Je to smutné, vidět úpadek takového umělce.“

Už jsem neměla čas doposlechnout jeho tklivé tóny. Šla jsem a vhodila mu do futrálu od houslí peníze. Dlouho jsem se necítila tak trapně a jakoby provinile. Pečlivě jsem se vyhýbala kontaktu očí. Bylo mi, jako když pokládám kvítek do rakve. Tiše a bez ohlédnutí jsem se vzdálila.

Cestou domů jsem vzpomínala na houslistu. Pořád mi nešla vymazat taková divná, hořká pachuť, která se ve mně usadila. Najednou mi došlo, proč ty tóny zněly tak líbezně. Ten člověk totiž hrál celým svým srdcem. I kdyby měl plné pouzdro peněz, potlesk posluchačů by pro něj byl tou nejkrásnější odměnou.