Nemoc jako dar

Každý problém je dar od života.Tělo nám oznamuje, že něco není v pořádku a dává nám podnět k zamyšlení nad možnou příčinou. Dostáváme šanci něco ve svém životě změnit. Byl nádherný den a já jsem se rozhodla, že si ho nenechám ničím pokazit. Ani verdiktem lékaře.

,, Neřeknu Vám nic, co byste už nevěděla", říká doktor a pokračuje.

,, Zbavili jsme Vás obtíží, ale příčina nebyla odstraněna ". 

,, Ano, vím to ". V duchu si říkám: ,, Co ty hochu víš o příčině...tu znám jenom já a jenom já jí můžu zpracovat a odstaranit.

,,Jsou jenom dvě možnosti. První je prakticky neproveditelná. O tom jsme už mluvili. A druhá možnost je radikální. Ale máte čas na rozmyšlenou. Bez Vašeho souhlasu jí není možné provést ." 

,,Tak v tom případě se o něco pokusím sama." Lituju, že jsem to vyslovila nahlas. Lékař na mě naléhá, abych mu řekla o co se pokusím. Je neodbytný. Snad jenom díky telefonu, který mu zadrnčel v ordinaci a přetrhl nit otázek se mi ho podařilo,,setřást ".

,,Tak za tři měsíce na kontrolu ".Vycházím z ordinace. Nasávám svěží vzduch a usmívám se. Přece si nenechám pokazit den.

Myslím na mail od svého přítele. Na jeho nádhernou myšlenku, jak změnit naše ,, nemocnictví " opět na zdravotnictí. Na to, jak naučit lidi svým nemocem předcházet . A jak si své zdraví uchovat. A také na to, že by ze mě asi moc radost neměl. Ono je to ve své podstatě jednoduché a prosté. Žít šťastný život. Štěstí je vlastně stav naší mysli. Štěstí nenajdeme někde ve světě, ale máme ho nadosah. Je uvnitř nás.  Nejsme už schopni radovat se z maličkostí  které nám přináší obyčejný každodenní život. A přitom stačí se rozhlédnout, připustit si, že ve všem i v každém lze najít něco krásného. Záleží jen na nás, jestli to chceme vidět.

Autobus přijel o pět minut dřív a řidič nás vybízí, ať si jdeme sednout. Riskuje. Je to proti předpisům.

,,Přeci vás tam nenechám stát. Vždyť vidím, že všechny lavičky jsou obsazené ...".Mám ho ráda. Trochu mi připomíná syna, se kterým se vidím třikrát do roka. Každý se začne usmívat, když vidí, že za volantem sedí on. Já také. 

Po chvilce jízdy se začnu dívat z okénka, zapomenu na syna, na řidiče a vzpomenu si na rozhovor s lékařem. Maličko cítím, že se mi derou do očí slzy. Myslím na příčinu, na to, jestli jí odstraním a na to, že bych tu svojí momentální negativní energii měla transformovat do něčeho pozitivnějšího. 

Do autobusu přistoupila asi šedesátiletá usměvavá  paní s pejskem. Paní měla rezavošedivé vlasy. A její pejsek měl rezavošedivé chlupy. Paní měla krátké, ale husté a tvrdé vlasy, jako hřebíky. Pejsek byl kříženec foxteriéra. Bylo úžasné, jak ti dva jsou si podobni. Paní pejska hladila a uklidňovala, aby se nebál. On se k ní zase tulil.Ti dva se opravdu měli moc rádi. Zase jsem se začala usmívat. Vzpoměla jsem si na našeho jezevčíka a také na to, jestli už mu také začínám být podobná. Musela jsem se smát, dokud ta dvojice nevystoupila s autobusu. Jsou to obyčejné okamžiky, které si člověk mnohdy ani neuvědomí. To jsou ty obyčejné radosti všedního dne, kvůli kterým jsem ráda na světě.

A najednou jsem věděla, že změnou mého postoje zmizí i příčina nemoci. Že sklidím jenom to, co zaseji. A že za tři měsíce, až přijdu na kontrolu, nebude lékař vědět, proč tam vlastně jsem. 

Ten den se mi nakonec vydařil.