Feng Shui - utopický sen

Tak na tohle staré čínské umění, které nám harmonizuje prostor a učí nás tomu, jak si vytvářet  příjemné prostředí kolem sebe, jak využít energie, které na nás působí ve svůj prospěch, tak na to můžu s klidem zapomenout. 

,,Než začneme používat různé praktiky Feng -Shui, je vhodné mít prostor uklizený, zbavený staré, mrtvé energie."

Tomu bych rozuměla. Ale jedna věc je tomu rozumět a druhá věc je to udělat. Nevím, jestli jsem ojedinělý případ, ale bohužel staré harampádí se u mě hromadí s úspěchem celá léta. Je to tím, že nemám malý byt, ale dům, kde je podstatně víc místa a všechno se to sem ,,nějak" vejde.

Proč je vůbec shromažďujeme? Proč se tak neradi a neochotně zbavujeme starých věcí?  Z části je to nostalgie, z části je to lenost, občas je to tím, že ani nevíme kam s nimi a úplně z největší části to je pozůstatek z dob komunizmu. Všechno se mohlo zužitkovat, všechno se mohlo někdy na něco hodit. Tímhle se mohlo vyspravit tohle, tamtím zase něco jiného. Do toho shánčlivá maminka, případně babička. Jako dneska jí slyším, jak říká :,,Dej to na půdu, to chleba nežere."  Chleba to sice nežralo, ale půda praskala ve švech. Praská také sklep , garáž a všechno, kde zbylo jen trochu místa. Při snaze o jakési,, vyklízení " je moje matka připravená bránit vše svým tělem. Bojovat a zvítězit. Když prohrává, snaží se argumentovat. Mává ve vzduchu krabicí, kde je napsáno DDR a ve škatuli těžká, předpotopní napařovací žehlička.

,,Vždyť je úplně nová !!! Tak co by se měla vyhazovat ? Vy byste všechno hned vyhodili !  To jste celí vy! " No a samozřejmě je uražená. Žehlí léta žehličkou ETA a jinou by nechtěla.

Já ovšem nejsem o nic lepší. Musím v sobě najít nějakou vnitřní sílu a odmítat milodary. Co se komu z příbuzných nehodí, přiveze k nám. Například takové maličké akvárium. Vlastně byla dvě nad sebou. 200 a 150 litrů. A protože se švagrovi nevešlo kam chtěl, skončilo u mě, protože k nám se vejde všechno. Dala jsem si namluvit, že mám rybičky ráda. Koupila jsem si literaturu, čistila sklo od tvrdé vody, zvykla jsem si na zvuk filtrace a nakonec i na ty rybičky. Docela se u nich hezky relaxovalo a já se s nimi smířila. Moje oblíbená byla taková krásná, červená. 

Občas mi švagr něco vytkl nebo zkritizoval. Jednoho dne přinesl malé ráčky s tím, jestli si je zatím může dát ke mě do akvária. Jasně, že jsem neřekla že NE. Druhý den jsem přišla z práce. Rybičky byly sežrané a raci najedení. Dostala jsem vztek. Akvárko jsem vyčistila a půl roku čekala, až si ho odveze. A bylo mi jedno kam.

Napadlo mě, že bych známým mohla poslat maily:

Nevozte akvária

Nevozte staré časopisy - nečtu je

Nevozte sklenice na zavařování - už nic nezavařuju

Nevozte kolečkové brusle - už bruslit nehodlám

Až do odvolání nic nepřijímám !!!

Ale teď vážněji. Chci se  ještě jednou vrátit ke ,,starým " věcem. Nemyslím tím nepotřebné harampádí, ale věci, ke kterým máme nějaký citový vztah, které v nás vyvolávají nějaké emoce.

Říká se, že vzpomínky jsou rájem, ze kterého nás nikdo nemůže vyhnat. Ale ty vzpomínky nemusí být jen příjemné, nebo nostalgické. Mohou být i velmi nepříjemné a depresivní . Pokud bych vlastnila nějaký předmět, drobnost, dopis, cokoliv, co by mi tuto situaci připomínalo, měla bych se toho zbavit.

Proč ulpívat na minulosti, když nám nepřináší žádné potěšení nebo radost ? Není nám k ničemu a stává se pro nás spíš balvanem . Vzpomínku nevymažeme, ale můžeme se zbavit předmětu, který nám jí vyvolává a znásobuje. Tím i vzpomínka na nějakou nepříjemnou situaci sice nezmizí úplně, ale slábne a můžeme s ní potom různě pracovat, aby nás už později nechávala v klidu a bez emocí.

Držím palce všem, kteří možná teď něco podobného řeší.