Pochybovala jsem o tvrzení, že čím je bohatší jazyk, tím je bohatší myšlení. Říkala jsem si, jestli to není naopak? Že čím je bohatší myšlení, tím je bohatší jazyk? Teď najednou sleduju svého vnuka, jak se učí česky a tvrzení má p
Vnuk se v osmi letech vrátil z Izraele do Čech, první třídu absolvoval tam, takže se ve škole učil hebrejštinu a doma na něho mluvili anglicky a hebrejsky, čeština jako mateřský jazyk chyběla. Hebrejština má jiná písmena, čte se a píše se zprava do leva. Všechno je jinak. A tady najednoulatinka a neznámý jazyk.
Nastal boj s češtinou. Slovo, které se má naučit, mu nevysvětlím bez toho, že mu vysvětlím celý jazykový koncept, do kterého slovo patří. Nestačí ho například naučit jen slovo teta, ale je nutné mu vysvětlit všechna slova, která vyjadřují rodinu a vysvětlit mu jazykové vztahy mezi lidmi v rodině. Na vnukovi vidím, že bez znalosti světa není znalost jazyka a bez znalosti jazyka chybí i ta znalost světa.
Konečně se vnuk naučil základní slova. Ale ouha. Čteme pohádku, a ta nepoužívá jen základní slova, ona používá synonyma. Ach bože, jak se to tomu chudáčkovi komplikuje! Tak nejen že Jeníček a Mařenka žili s tatínkem a maminkou, ale taky bydleli, zůstávali, děti měly maminku a tatínka, a tak dále.
Vnuk strašně rád přirovnává věci se spojením - jako něco. A často říkal spojení - jako prase. A klidně řekl, že dědeček je jako prase. A to už se nejednalo o jazykový koncept, to už se jednalo o stylové užití tohohle spojení. Prostě: „ spojení jako prase nesmíš nikomu říkat, protože je to urážka“. Je to sprosté slovo. On totiž slovo urážka neznal, ale spojení sprosté slovo už ano. „To si můžeš říct jen sám o sobě.“A tak nejen jazykový koncept, ale i konotace a asociační a stylové využití slov se musí naučit. A tak musí vnouček vědět, co znamená spojení - jako medvěd (silný jako medvěd), jako myška – (sedět jako myška), - jako kůň (dřít jako kůň), a tak bychom mohli pokračovat.
A teď ještě to české časování a skloňování! Nemůžu ho odnaučit, aby neříkal nejdobřejší, místo nejlepší, aby netvořil budoucí čas jen s pomocným slovesem být – důsledně ho tvoří následovně budu koupit. A teď ty rodové koncovky – mně třeba říká, já tě mám ráda. No, je to přeci kluk! Další problém je s vykáním a tykáním. Nám všem tyká, ale netuší, že nesmí tykat paní doktorce.
Abychom ho uvedli do naší kultury, šli jsme s ním na Vyšehrad, chtěli jsme mu ukázat, odkud skočil Šemík s Horymírem do Vltavy. Vnouček nám za chvíli říkal, že má kamaráda Šemíka. „Jak, máš kamaráda Šemíka?“ „ No přeci v Polici nad Metují.“ Aha, už rozumíme: „ty myslíš Vašíka“. Prostě u obou slov je přípona -ík.
A najednou se dostal do druhé třídy české školy a musel se učit měkké a tvrdé souhlásky a jaké se po nich píše i/y. Obojetné a vyjmenovaná slova ho ještě nedostihla. Na štěstí! Vnouček se snaží, nevím, jestli mu nebudou chybět všechny ty dětské říkanky, kterými neprošel, ty ho už nebaví, a tak už je nedoplníme.
Snad se v tom jazyce neztratí!
