Ztracený v jazyce

Pochybovala jsem o tvrzení, že čím je bohatší jazyk, tím je bohatší myšlení. Říkala jsem si, jestli to není naopak? Že čím je bohatší myšlení, tím je bohatší jazyk? Teď sleduju svého vnuka, jak se učí česky. Tvrzení , že čím je bo

Vnuk se v osmi letech vrátil z Izraele do Čech, první  třídu absolvoval  tam, takže se ve škole učil hebrejštinu a doma na něho mluvili anglicky a hebrejsky, čeština jako mateřský jazyk chyběla. Hebrejština má jiná písmena, čte se a píše se zprava doleva. Všechno je jinak. A tady najednou používá latinku, čte zleva doprava  a mluví se na něj neznámým  jazykem.

Nastal boj s češtinou. Slovo, které se má naučit, mu nevysvětlím bez toho, že mu vysvětlím celý jazykový koncept, do kterého slovo patří. Nestačí ho například naučit jen slovo teta, ale je nutné mu vysvětlit všechna slova, která vyjadřují rodinu a vysvětlit mu jazykové vztahy mezi  lidmi v rodině. Na vnukovi vidím, že bez znalosti světa není znalost jazyka a bez znalosti jazyka chybí i ta znalost světa.

Konečně se vnuk naučil základní slova.  Ale ouha. Čteme pohádku, a ta nepoužívá jen základní slova, ona používá synonyma. Ach bože, jak se to tomu chudáčkovi komplikuje! Tak nejen že Jeníček a Mařenka žili s tatínkem a maminkou, ale taky bydleli, zůstávali, děti měly maminku a tatínka, a tak dále.

Vnuk strašně rád přirovnává věci se spojením -  jako něco. A často říkal spojení  - jako prase. A klidně řekl, že dědeček je jako prase. A to už se nejedná o jazykový koncept, to už se jedná o stylové užití tohoto spojení. Prostě: „ spojení jako prase nesmíš nikomu říkat, protože je to urážka“. Je to sprosté slovo. On totiž slovo urážka nezná, ale spojení sprosté slovo už ano. „To si můžeš říct jen sám o sobě.“A tak nejen jazykový koncept, ale i konotace a asociační a stylové využití slov se musí naučit. A tak musí vnouček vědět, co znamená spojení  - jako medvěd (silný jako medvěd), jako myška - (sedět jako myška),  jako kůň -  (dřít jako kůň), a tak bychom mohli pokračovat.

A teď ještě to české časování a skloňování! Nemůžu ho odnaučit, aby neříkal nejdobřejší, místo nejlepší, aby netvořil budoucí čas jen s pomocným slovesem být - důsledně ho tvoří následovně budu koupit. A teď ty rodové koncovky - mně třeba říká, „já tě mám ráda“.  Další problém je s vykáním a tykáním. Nám všem tyká, ale netuší, že nesmí tykat paní doktorce.

Abychom ho uvedli do naší kultury, šli jsme s ním na Vyšehrad, chtěli jsme mu ukázat, odkud skočil Šemík s Horymírem do Vltavy. Vnouček nám za chvíli říkal, že má kamaráda Šemíka. „Jak, máš kamaráda Šemíka?“ „ No přeci v Polici nad Metují.“ Aha, už rozumíme: „ty myslíš Vašíka“. U obou slov je přípona -ík.

Vnouček se dostal do druhé třídy české školy a musel se učit podle osnov měkké a tvrdé souhlásky a jaké se po nich píše i/y. Obojetné a vyjmenovaná slova ho ještě nedostihla.   Vnouček se snaží, nevím, jestli mu nebudou chybět všechny ty dětské říkanky, kterými neprošel, ty ho už nebaví, a tak už je nedoplníme.

Snad se v tom jazyce neztratí.