Tak, náš ústav uspořádal společný pobyt na horách. Jak jsem se dozvěděla, byli jsme na teambuldingu. Naše slovníky zatím to slovo neznají, nezná ho slovník na Seznamu ani Macmillan English Dictionary, new edition z roku 2007.
Naše generace by ještě řekla, že jsme byli na společném výletě.
Mladá generace se anglicismů nebojí. Používá je zcela bez zábran.
Sešli jsme se na Černém Mostě, v místě kis and ride. Jeli jsme několika auty do Horní Malé Úpy.
Na horách blo málo sněhu. Až tenhle příspěvek vyjde, už ho tam bude víc. Má chumelit.
Lyže si vzalo jen několik nadšenců, jedna sjezdovka byla v provozu, měla umělý sníh, ale běžkařské tratě měly málo sněhu. Pohory na cesty stačily. Nevytáhli jsme ani sněžnice, i když jsme je měli s sebou, nebyl důvod.
V Praze před odjezdem bylo hnusné počasí, takže jsem ho očekávala i na horách.
Přijeli jsme na Pomezní boudy, foukal silný vítr, ale prosvítalo slunce a tu a tam byla vidět modrá obloha.
Ať přijedete kamkoliv, zavalí vás tolik informačních tabulí, že ani nechápete, že se podle nich může někdo informovat. Je to informační změť. Teprve třetí den jsem se trochu zorientovala, ale to už jsme jeli domů.
Moji kolegové se nemohli vůbec zorientovat, protože se stále věnovali sportovním výkonům. Hned první den doběhli ke kostelu a nazpátek, po večeři si dali ve sportovní hale fotbal, v bowlingu si sehráli dvě série, potom si zahráli ping pong a nakonec si zahráli dvě společenské hry. Myslím, že si ještě někam odskočili na pivo.
Ráno přišli na snídani v osm a před devátou většina z nich vyrazila na túru, nakonec se ukázalo, že měřila 22 kilometrů. V půl páté odpoledne ještě nebyly v apartmánech, a to už jsem o ně měla opravdu strach. Dorazili, někteří v promočených botách, jak mají někteří Pražáci ve zvyku, vyrážet do hor v neodpovídajícím vybavení. Ještě před večeří si někteří zahráli badbinton a po večeři část šla do sauny a část do vířivky. Po té zase byly společenské hry. Mezitím si někteří odskočili na pivo, místní Trautenberg ale nebyl dosažitelný. Jistě jsem nějakou aktivitu zapomněla. Poslední den ještě stihli někteří, kteří nespěchali k rodinám, malou túrku. V neděli se počasí pokazilo, v sobotu svítilo slunce a bylo krásně. Jen o třetí hodině padla mlha. V neděli se zdálo, že slunce bude pokračovat, bojovalo, ale ne vždy s úspěchem.
Proč to píšu? No protože být s mladými, to je nářez. Člověk si uvědomí, co všechno vydrží. Už jsem na to dávno zapomněla.
Bydleli jsme v Skimu Apartmánech až úplně na konci Horní Malé Úpy. Všechno nové, nic tam nechybělo, nejen v ubytování, ale i co se týká sportovního vybavení. Paní správcová byla vstřícná a laskavá, všichni lidi, s kterými jsem se na Pomezkách setkala, byli vstřícní a laskaví. V celém údolí není ani jeden neopravený dům, všechna stavení vzkvétají a je tam postaveno hodně nových architektonicky zdařilých nových domů. Jen dům pekárny se trochu vyjímá, je červený. Ale zato pekárna prodává své zboží každý den od rána do večera.
Kdo v apartmánech bydlel? My a potom rodiny s malými dětmi. V lyžárně stáli kromě bobů, lopat atd. i kočárky pro miminka. Na parkovišti byly hlavně auta s pražskou nebo středočeskou značkou. Tu a tam ústecká nebo liberecká. Co z toho vysoudit? No že Pražáci na to mají.
Krkonoše se postupně mění ve velkou tělocvičnu. Musíte se hodně snažit, abyste mohli vnímat i krásu přírody. Svět se prostě mění.
