Omluvte mě, ale ještě jednou se vrátím k Viweghovi. Před týdnem jsem viděla jsem divadelní zpracování Románu pro ženy a ačkoliv se tam láska skloňuje ve všech pádech, vlastně tam žádná není. Hlavní hrdinka nejdřív chodí s jedním, kterého rozhodně nemiluje, protože je směšný a víc než ona ho zajímá jeho práce. Najde si druhého, kvůli kterému toho první opustí, ten si zašpásuje s bývalou láskou a ona ho zase vymění za jeho movitého nadřízeného.A pak ještě tak trochu jednoduchá kamarádka, prožívající vztahy na jednu noc.
Včera jsem si pustila komedii Líbáš jako Bůh. Jeden se zamiluje a má doma nic netušící ženu, která se ukáže jako šílená semetrika, tudíž divák s ní nemá důvod sympatizovat. Mladý muž, který podvadí manželku a jeho matka mu vynadá, ne, že to dělá, ale že to nedokázal utajit….
Nevím, neumím se u těch veselých komedií bavit. Vždycky tam někdo trpí a happy end je tak trochu zdánlivý. Miluju pohádky, kde dobro zvítězí nad zlem. Mám ráda romány, kdy sen se změní ve skutečnost. Ano, někdy jsem jako malá holka, ale malé děti mají mysl nezkaženou a život vidí černobíle - zlo je zlo a dobro je dobro.
Mám dva syny- Ten starší vždy uvidí vždy svět tímto krásným dětským nezkaženým objektivem. Mladší syn, ve svých čtyřech letech, už občas zalže. Třeba ve chvíli, kdy se zeptám, kdo to udělal? Bez mrknutí okna řekne, že brácha. Když ho prokouknu zuřím. Jenže možná, to tak v tomhle světě chodí a když trochu zalže, bude se mít dobře…nevím…já tohle neumím.
Láska, miluji tě, mám tě rád…V dnešním světě tahle slova ztrácejí význam. Jak může někdo někomu do očí říkat miluji tě a o pár měsíců to říkat někomu jinému? Velká červená srdce a nápis I love you…případně zamilované odrhovačky…mi tak trochu připomínají zploštění toho pojmu v dnešním světě. Láska přece není na prodej. To čemu se dnes říká láska je zamilovanost, ale ta pomine a nic po ní nezbude.
Miluj své bližní. Říct mám tě rád matce, synovi i to dnes není tak úplně běžné a už vůbec ne mimo okruh rodiny. Kupujeme si dárky, děláme velkolepé oslavy, ale umíme si říct, co k sobě cítíme?
Láska je to nejvíc, co v životě máme. Zkusme ji přijímat a dávat bez podmínek. Nemyslím si, že pravda vztahy ničí. Pravda je ustavuje, protože bez důvěry láska není. Nevěry a nevyřešené spory lásku ničí i po létech. Říct pravdu je pro někoho těžké a někdo ji možná neunese, ale i tehdy je to krok k čistému rozchodu a novému začátku. Lež je motání se v osidlech přetvářky a zla. Kdyby svět byl pravdivý, nebylo by sporů ani hádek. Trochu autistická utopie, ale nežilo by se všem líp?
Nevím, zda je nutné na počátku vztahu mít hned rozdané, zda chceme něco víc. Často zjistíme, že člověk pro kterého jsme zahořeli citem je výborný na povídání, ale žít bychom s ním nechtěli. Pokud budeme víc milovat, nikdy nebudeme zklamaní, protože vztah, který skončí jako silné přátelství, může být stejně obohacující, jako vztah milenecký. Nespěchejme na lásku, protože láska není netrpělivá a užijme si každé chvilky hledání, protože jednou na ně budeme s láskou vzpomínat. Láska má naději!
