Gibbon experience. Včera byl Štědrý den! Jsme téměř sami uprostřed džungle.Spíme na stromech ve výšce 30m. Je chladno. Není tu signál. Přes údolí ve výšce od 50 - 150 m visí kovová lana, dosahují délky až 500 m.
Gibbon experience Laos
Leje jako z konve.Přemýšlíme, co vlastně na sebe i s sebou. V 8 hodin se hlásíme v agentuře . Rozdělují nás na dvě skupiny. My dostáváme do party 4 sympatické Němce. Seznamujeme se s Anyou, Lerrym , Yorkem a Klausem. Pořád prší. Nasedáme do auta. Uvnitř auta je překomárováno. Řidič je netečný a my se je snažíme bít hlava nehlava. Cesta ubíhá laoskou krajinou.
Vyrážíme za gibbony !
Jsme na místě. Začátek cesty je jedno velké bahno, klouže to šíleně. Jdeme jako kačeny. Ostrý výstup , sípeme do kopce, trvá to asi 2 hodiny. Leje , leje a tak nevíme, zda z nás crčí voda, či pot.
Přicházíme k velké dřevěné chatě. Usedáme na dlouhé dřevěné lavici, promáčení funíme. Na laně jsou zavěšeny postroje pro přepravu na lanech. Dostáváme instruktáž v lámané angličtině. Jdou na mě mrákoty. Každý člen výpravy na sebe nasouká postroj včetně karabin. Takhle ověšeni a promáčení vyrážíme na další cestu do džungle. Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád leje.
Zipping 150 metrů nad džunglí
První zipping, tak tomu odborně říkají. Přes údolí ve výšce od 50 - 150 m visí kovová lana. Některá lana dosahují délky až 500 m. Když dorazíme ke dřevěné plošině, zahákneme první karabinu a druhou jistící karabinu a pak aniž tušíte, se rozjedete do neznáma. Slyšíte jenom rámus a sténání svištícího lana.
Když děti křičí oukéééj
První skáče Terezka a já se jenom modlím, aby to zvládla. Terka kdesi v dáli volá oukééj….Je to domluvené znamení pro dalšího, to znamená pro mě. Strachy se mi klepou ruce. Zapínám jednu karabinu, druhou a hup. Jedu. Nevnímám okolí a za chvíli jsem na druhé straně. Za mnou pak Sárka, Honza a zbytek výpravy!
Tree house
Cesta pokračuje džunglí a střídá se s přejezdy na lanech. Úplně promáčení, ale vlastně šťastní užíváme adrenalin. Kolem 17. hodiny přijíždíme přímo do tree housu. Kruhový půdorys dřevěného příbytku, připravené matrace i peřiny, vařič, malý pult s tekoucí vodou, pár kusů nádobí, ministoleček, malý paraván skrývající sprchu a záchod. Vlastně luxus uprostřed džungle. Venku se stmívá, džungle vydává děsivé zvuky.
Každý hledáme kousek suchého oblečení a navlékáme na sebe co najdeme. Je nám chladno. Dostáváme laoské menu, rýži a 3 ešusy kapustových specialit. Máme hlad a tak vše bez řečí zbaštíme. Dostáváme ještě horký čaj a tím končí výběr.
Když musíš, tak musíš
Matrace jsou po dvou a tak se „ubytováváme“. Na mě a Honzu vychází místo u provizorní toalety. Jímá mě hrůza , že budu muset téměř uprostřed místnosti a za dost průhledným paravánem konat jakoukoliv potřebu. Nejsem sama, Anya na mě koulí očíma a její výraz mluví za vše. Později přijdete na to, že když jste uprostřed džungle 30m nad zemí , tak když musíš, tak musíš.
Osiřelí na stromě
Náš laoský průvodce si k našemu údivu nasazuje postroje, loučí se s námi a téměř za tmy odjíždí kamsi do džungle. Ještě stačí zakřičet , že přijede brzy ráno.
Tma ještě více umocňuje naši osiřelost v džungli. Rozsvěcujeme svíčky, které nacházíme ve skromném vybavení na stromě. Usedáme do kruhu a v příjemném atmosféře si povídáme. Ani rozdílné jazyky nejsou bariéra.
Němci pocházejí z Mnichova. Profesně: Anya pracuje v počítačovém softwaru, York /bratr Leryho/ je designový grafik a Klaus je architekt. Leryho povolání jsme nevyluštili a tak mu říkáme fotograf.Tahá s sebou docela slušné fotografické vybavení. Brzy jdeme na kutě, je nám chladno . Každá matrace jde zakrýt plátěnou zástěnou a tak v jakýchsi malých stanech za řevu džungle uleháme.
Noc v džungli je dlouhá
Dávám si klapky na oči, do uší ucpávky. Usínám znavena ihned. Bohužel ne na dlouho. O půl noci se budím a nemohu si uvědomit , kde jsem.Všichni spí a mě trochu ta džungle děsí. Noc je dlouhá.
Déšť už není tak intenzivní, ale pořád poprchává.Téměř svítá, když s obrovským hlukem přijíždí náš laoský průvodce. Řve: " good morning " ! Za 10 minut odjezd ! Jedeme pozorovat probouzející se džungli a zvířata! Všichni jsme provlhlí a postupně nasazujeme postroje. Já s Anyou trochu lelkujeme, asi záměrně. Vymlouváme se a jediné zůstáváme na stromě.
S Anyou na stromě
Jsme samy, vaříme si horký čaj.Těšíme se na soukromou toaletu. Nadáváme, trochu máme strach, že nás tady nechají. Povídáme si, chvílemi se řežeme smíchy a jsme šťastné, že jsme v suchu. Za hodinku se vrací totálně promočená druhá část výpravy. Opravdu nám závidí, že jsme zůstaly. Jsou úplně mokří a zmrzlí.
Pijavice
Sárka si sedá na židličku a drbe se na noze. Odkrývám ponožku, a pod ní na mě civí nechutně vyhlížející nacucaná pijavice. Průvodce přiskakuje s ohněm v ruce a pijavice se pouští a žuchne s sebou o podlahu. Rána hodně krvácí. Sárka je bledá a očividně se jí to nelíbí. Pijavice vypadá opravdu nechutně. Desinfikujeme a zalepujeme stále velice krvácející ránu.
Sníme o koláčcích, místo toho zase kapusta a rýže
Těšíme se na snídani. Je opět rýže a kapusta. Sníme o kafíčku a koláčcích. Cestou si postupně všichni „užíváme“ pijavice, kterými jsou po dešti pokryty cestičky. Pijavice vlezou i pod dobře upevněné dlouhé kalhoty a dávají si do nosu. Nebolí to, ale rána velice krvácí a potom dlouhé dny svědí.
Šťastni nad džunglí
Rychle balíme a jedeme vstříc dalším dobrodružstvím. Děti jsou ze zipingu nadšené a já si pomalu zvykám. Znova křižujeme džunglí , sjíždíme lana nad údolími. Přestalo pršet a vysvitlo Slunce. Jsme totálně špinaví a utahaní a musím říci, že i nesmírně šťastní. Každá nová jízda nás osměluje. A i já , nepřítel výšek po očku, i když vždy jenom na pár sekund pozoruji úžasnou scenérii pode mnou, šťavnaté rostliny, potůčky, jezírka….
Lehká jako pírko
Sárka je lehounká a tak některé dojezdy jsou pro ni namáhavé. Nedojede a musí ručkovat, všichni ji hlasitě podporujeme a svojí mrštností opičky vše bravurně zvládá. Musím říci , že se mi chvílemi za ni svírá strachem hrdlo. Někdy se to stává i nám a opravdu to není žádná sranda .
Nový Tree House
Celý den ubíhá velice rychle a je navečer a my přistáváme na našem novém tree housu. V útrpném očekávání s radostí zjišťujeme, že na tomto housu je toaleta vybudována o patro níže. Neskutečný luxus s velkými nadšením obdivujeme.
Zase ta kapusta!
Večeře je velice „chutná“ a my opět dostáváme rýži a kapustu. Ještě ani nedojíme a náš průvodce během pár vteřin skáče na lano a mizí v džungli. Přijede ráno. Vyhrabáváme zbytky zásobiček z batohů. Moc toho není a tak vše dáváme na jednu hromadu a děláme si večerní párty. Zapalujeme všechny svíčky. York nějakým záhadným způsobem ukuchtil nad vařičem úžasné opečené oříšky. Nesedíme dlouho, je nám chladno a zásoby jsou snědeny.
V noci nemohu spát, prožívám takové malé psycho, bolí mě hlava i břicho. Pod námi v džungli slyším tekoucí řeku a vodopád.Všichni spí a mě je smutno.
Zpět do civilizace
Ráno je zima a tak se rychle oblékáme do zabahněných oděvů. K snídani si opékáme na vařiči zvlhlé bagety. Přijíždí průvodce a s ním, nám čím dál více oblíbená kapusta s rýží. Dnes nás čekají k obrovskému smutku našich holek 3 zippingy a pak cesta zpět. Přímo v džungli na určeném místě zanecháváme postroje.Vracíme se zpět do civilizace.
Defekt
Nasedáme do džípu, který po pár minutách těžkého terénu dostává obrovský defekt, láme se mu kolový disk. Vylézáme z auta. Snaží se to, k našemu údivu, na místě opravit. Přijíždí ještě jeden džíp s druhou skupinou. Vyřeší to tak, že 20 lidí naskládají do druhého vozidla. Cesta je ovšem úděsná. Mladíci, kteří sedí na střeše, štěstím výskají a na rozdíl od nás „starochů“ vše berou s úžasným humorem.V kopcích vyskakují za jízdy a jdou pěšky.
Všechno dobře dopadlo!
Po zdlouhavé cestě přijíždíme ve večerních hodinách do Hua Xay. Loučíme se s našimi kamarády z Mnichova. Jdeme do hotelu. Ještě domlouváme vyprání zabahněného a špinavého prádla. Mělo by být hotové v 6.30ráno. Ráno nás čeká plavba po Mekongu.
