Zlatavé hlavičky pečených vdolečků

Dopis jsem odložila a přistihla se, jak se usmívám. Přečtené věty byly natolik živé, že jsem v jednu chvíli podlehla iluzi, jako bychom všichni svorně seděli za jedním stolem a povídali si.

 Ano, matka mi kdysi vyprávěla, jak bylo pro ni těch následujících šest týdnů útrpných. Jak si přála, aby ten bezobsažný čas utekl bez poskvrn, bez nejistot, poněvadž čas neběžel zcela hladce. Kdepak! Ani dnešní den bohužel neběžel. Od určité doby moje matka cítila, že v ulicích číhá na ní nebezpečí. Musela na něj neustále myslet, na tu trpkou pachuť, jejíž stopy z času na čas pocítila na jazyku. Nebezpečná byla speciálně ulice Liliová – mé matce se zase mocně stáhl žaludek. Do té již více nevkročí, vlastně ani nemůže, …nikdy!

    Nebylo to tak dávno, co se  opět stala dějištěm nepříjemné konfrontace. Valérie se – myslíc  na Norberta a s ním spojené příjemnosti  - právě vracela domů z práce, když tu náhle v dálce, na druhé straně chodníku zavětřila vysušený, nervní obličej známé postarší dámy. Nejprve ji postrašily slabší mdloby, ano, jistě, ovšem vzápětí se vzchopila, hluboce se nadechla a  napřímila hřbet, aby pokračovala dál. Jedním okem přitom sledovala druhou stranu ulice, ale stará dáma si ji naštěstí nevšimla. Spěšně si razila cestu v chumlu ostatních chodců, na čele měla  svoji černou rýhu zloby a v hlavě, ...nuže v hlavě určitě  nějakou nekalost.

     Stalo se to poblíž té zatracené Liliové! Valérie si to bude muset natlouct do hlavy  a bude se jí muset vyhýbat. A přitom! Co se tou ulicí v minulosti nachodila! Vždyť ještě donedávna zvesela míjela dlouhé domořadí, než zastavila u domku nevýrazné šedobéžové barvy a zazvonila. Z  vchodových dveří okamžitě vystřelila  usměvavá Zuzana, odemkla branku a děvčata se srdečně přivítala. Hned si to namířila do zahrady za domem, kde se v létě cpaly angreštem, rybízem, malinami a šťastně přitom o všem klábosily …

      Tehdy neochotně vystrčila hlavu z kuchyňských dveří i Zuzanina matka – ona zapšklá starší dáma, co šla na druhé straně chodníku –  a pozdravila se s mojí matkou. Obvykle bývala opásaná vyšívanou zástěrou a na nohou měla černé vyšmajdané lodičky. Hned se postavila ke sporáku a dala se do pečení vdolečků, jejichž zlatavé hlavičky potřela řádnou vrstvou domácí meruňkové marmelády, a k tomu uvařila pravé holandské kakao. Jakmile ale děvčata zasedla ke stolu a neustále se něčemu pochechtávala, byla z toho okamžitě na nervy. Nikdy si k nim nepřisedla, jen jim stroze nařídila, ať umyjí po sobě  nádobí  a poté se schovala někde v domě.

     Když se paní Schulzová trochu uklidnila, přistoupila k zrcadlu a s navlhčenými prsty si uhladila sčesané vlasy. Pozorovala svojí průsvitnou vrásčitou pleť, která za mlada vypadala tak ohromně, že se za ní, za Terézií Schulzovou, kdysi celá ulice otáčela. Ano, nepochybně, Zuzana zdědila veškeré dřívější půvaby své náladové matky. Světu na odiv vystavovala tu samou jemnou porcelánovou pleť, pyšnila se těmi samými blonďatými kadeřemi a hodně  si zakládala  na tom samém prominentním vzezření, jehož kouzlo prezentovala v moderním nekonvenčním duchu. Moje matka nikdy nezapomněla, jak byl Albert onoho prvního dne, kdy Zuzanu  potkal, zaskočen její krásou.  Jak ho drtila představa, že by ho odmítla a on by jí nebyl s to získat...

Pokračování příště.