Sedni! Promluvíme si.

KOLIKRÁT SE Valérie ve vzpomínkách vracela k tomuto odpoledni! Kolikrát s úsměvem  vzpomínala, jak tam před Ernestínou  stála  v  trapném úžasu, že úplně zapomněla  říct  - děkuji.

 Přemožena hanbou, dále vnímala osobnost staré paní  jako němý film. Zaměřila se na její rty, které usilovně artikulovaly, a po chvíli si všimla i jejího vějíře, který jako zbraně za míru, poslušně ležel složen v jejím klíně. A bez zvuku pozorovala i to, jak si damaškovým ubrouskem utírá pot z čela a jak se přitom lehounce usmívá.

  Stará dáma si nakonec mluvou úplně vyčerpaná dlouze zívla a slyšení bylo u konce. Valérie se rychle probrala, dodatečně jí poděkovala a byla na cestě ke dveřím, když ji Ernestína na malý okamžik zdržela:

    „Dovolila bych si ještě jednu otázečku! Můžete?“

    „Ano, jistě!“ zazněla vstřícná odpověď.

    „A kdepak máme dneska Zuzanku? Proč nepřišla?“

     Do Valérie vstoupila náhlá radost, když vylíčila Zuzaninu cestu za sestřenkou.

     „Víte, je z těch svatebních příprav celá rozčilená, ale dnes večer bude určitě zpátky.“

     A než to dopověděla a ulehčeně vykročila k domovu, stará dáma se už navracela do své panovačné pózy. A ani její vějíř už nebyl ten, co býval; neležel nečinně v jejím klíně, ale znovu kmital závratnou rychlostí. Osaměla, odvracela pozornost, přesedla si do houpacího křesla  a  špičkou nohy se rytmicky odrážela. Křeslo se naklánělo sem a tam, kolébaje svojí věrnou paní do horizontů, které byly daleko, daleko před námi.

    Po příchodu domů zamířila Valérie rovnou do koupelny. S neskrývaným potěšením položila pudřenku na poličku a pak oči posunula zvědavě o něco výš, aby se na sebe podívala. Po právu se ptala, jestlipak to Ernestína myslela vážně, když se zčistajasna snížila k pochvale. A zdali by se měla nechat unášet onou drobnou kapičkou pýchy, kterou jí do srdce zasela právě ona. Pochvala z jejích úst totiž spíše zaváněla, než by potěšila. Stará dáma se nikdy nenechávala přemlouvat k pronášení působivých slůvek. Nikdy nechválila, nereflektovala sebemenší přízeň. A k tomu ještě to podbízivé darovací gesto! 

 Valérie se o tom hodlala nazítří rozepsat v dopise Norbertovi. Naivně, přímo a otevřeně chtěla popsat pravdu v přísném detailu, avšak podnět k polemice by opět vyzněl v její neprospěch. A když k tomu přičetla ještě Zuzaninu neslučitelnost, která byla vždycky tak průhledná, až byla průhlednější, než celý její chystaný svatební závoj…

Ale posuňme se dál.

    Červen se přehoupl do druhé poloviny. Do svateb zbývalo asi čtrnáct dnů a naše přešťastná Zuzanka znovu pospíchala do svého milovaného bytečku. Měla těsně po pracovní době, stůl si pečlivě uklidila, usmála se na své kolegyně a byla pryč.

 Svižně vyběhla nemocniční kopeček a když míjela budovy s laboratořemi, pocítila chvilkové chvění. Kdesi odnikud, přesto velmi zřetelně se cosi hnulo v jejím nitru. Vešla do vstupní haly, zabočila doprava, otevřela dveře…a konečně byla opět doma!

 Dnes tam ale nepobude svoji soukromou hodinku o samotě. Ne, ne! Dnes očekává  Alberta a při této myšlence ji opět přemohla jakási iracionální vlna neklidu. Z tašky vytáhla papírový balíček, ve kterém byly zabalené Albertovi oblíbené zákusky. Koupila je, když se po cestě do bytu zastavila v cukrárně. S  láskou  je položila doprostřed stolu, ale nechala je zabalené v papíře. Jindy by to ale nevydržela a do prvního by se okamžitě zakousla, jenže dnes na sladkosti neměla ani pomyšlení. Trápil ji stupňující neklid; atakoval ji a spoutával její expanzivní radost do tenoučkého provázku chvění. Ale dalo se to chápat.  Albert ji totiž dopoledne volal do práce, že s ní musí něco důležitého probrat. Hlas měl tichý; zněl tak nějak vyšeptale a unaveně, jakoby proflámoval celou noc. A tak s nohama položenýma na pelesti  vnímala sebemenší šustot, doléhající z chodby k ní.

Brzy na to zarachotil ve dveřích klíč, klika se pohnula a on vešel do dveří. Vysoký, dobře rostlý, s majestátným čelem a úzkým nosem šířil do prostoru neutrální úsměv, leč neposlušné koutky úst prozrazovaly křečovité nucení. Škleb to byl sice nepatrný, ale byl tam! Zuzana ho záměrně přehlížela, vyskočila z postele a jakoby nic utíkala Albertovi vstříc.

 Milenci se přivítali: on ji objal toporně, ona jeho vřele a láskyplně. Něžně ho obemkla kolem pasu a hlavou mu spočinula na hrudi.

   „Měl si takový zvláštní hlas  …,“ špitla tichounce.

   „Já vím,“ řekl tlumeným hlasem a malinko se zachvěl. Potom Zuzanu jemně odstrčil a ...

    „Pojď,‘‘ řekl poněkud vyšeptale, „sedni a promluvíme si!“

 Zuzana se vrátila  na postel, on na židli přistavenou k toaletnímu stolku.

 Chvíli jen tak seděl, mlčel a hledal vhodná slova. Na jejich správném výběru visel úspěch celého odpoledne.

   „Tak cos mi chtěl říct?“ Zuzana naléhala s tichou nutkavostí v hlase.

   „Víš Zuzko, …já …ani nevím …je to hrozně těžké, ….tedy chtěl jsem říct, že …“

  Zuzana na něj zaskočeně pohlédla, potom splašeně vstala a konejšivě ho začala hladit.

    „Zníš hrozně ustaraně, copak se děje?“

   Ale Albert se s nechutí odtáhl: „Jen seď! Posaď se zpátky na postel, prosím!“ A zase mlčel, těkal pohledem po pokoji, v očích rozpaky …

 „Dneska jsem měl těžký den, víš. Hlava mi třeští a teď ti musím ještě něco říct. Totiž  …já asi …“

  A opět se ponořil do myšlenek.

 „Co?‘‘ Zuzana zbystřila. „Co asi?“

 Načež Albertovy oči nečakaně ztvrdly.

 „Včera,“ konečně začal, „včerejší večer byl vskutku kouzelný. Takové teplo, klid a bezvětří naše zahrada už dlouho nepamatovala. Seděli jsme venku, víš, debatovali o všem možném, o starých časech, o válce …ujídali jsme čerstvé pagáče … a dostali se i k našemu bydlení …“

Zuzaně neušla drobná jiskra, vzplanouší v Albertově oku.

 „A čert ví,  jestli v tom měl prsty ten náš výtečný loňský ryzlink, ale … zkrátka, v našem domě se žije opravdu kouzelně!“

Náhle nevěděla, co na to říct.

 „Není totiž nad domácí pohodu, nad zahradu, vinici a kůlnu. A domácí stravu! Shodli jsem se na tom jednomyslně všichni, …s mamkou a taťkou …víš?!“

  Zuzana hořce polkla.

 „Shodli jste se na tom v teploučku letní noci, ale beze mne! Viď?“

 „No ták, Zuzanko!“ Albert se konečně usmál a hodlal se postavit, ale ...

 „Počkej, ...počkej, Alberte! Pověz mi nejprve, co je s naším bytem v nepořádku?‘‘ Zuzana se porozhlédla. „ Okna jsou čistá, kytky stojí na parapetu. A podívej na ty polštářky!‘‘ a přitáhla si jeden k sobě. „Zmáčkni ho! No tak ho zmáčkni! Je vycpán tím nejlepším peřím, co se dá sehnat ve městě. Vše voní a leskne se…tak co? Co je tady v nepořádku?“

  „Všechno!“ zněla Albertova úsečná odpověď. „Od těchto otřesných zelených zdí až po tuto, podívej,“ Albert prudce vstal ze židle a rychlým pohybem poukázal na její rozviklanost, „ až po tuto speciální židli, která je dobrá tak na vykroucení krku. Vidíš? Tady nemůžeme zůstat!‘‘

Pokračování příště.