Bylo vhodné mluvit o lásce?

NA CELOU VĚC se však podívejme zevrubněji, protože fotografie je jen kus naleštěného  papíru, mapujícího  nepatrný časový úsek a celistvost situace jí zákonitě uniká. Ponořme se pod povrch.

      Začalo to jednoho únorového večera, když Valérie hrdě přivedla na bál svoji věrnou Zuzanku.  Bylo to cosi na způsob maškarní veselice, kdy se na parketu velkého sálu vyhlášeného místního hotelu sešlo asi na 200 neuvěřitelných masek. Albert, doprovázen Norbertem, dlouho netušil,  kdo se vlastně skrývá za papírovou maskou bělostné gejši. Valérie naopak nechávala svůj obličej odhalený; na hlavě jí trůnil turban vytvořený z ručníku a oděv připomínal mystérium tisíce a jedné noci, avšak Zuzana si tvrdošíjně stála za svým  a před Albertem hodlala zůstat ukryta co nejdéle. Dlouhé hodiny s ním přes masku sladce koketovala; nakonec  bylo to jejich první setkání, vzešlé z nápadu mých rodičů,  a tak se Albert musel dlouho spokojit jen s dvořením naslepo.

    Pravdou však bylo, že Zuzanin instinkt nikdy nerozmetal její duševní rovnováhu s takovou razancí, jako právě na tom bláznivém únorovém bálu. Její oči, ukryté za maskou okamžitě větřily skvělou pověst tohoto čerstvě promovaného lékaře. Okamžitě pochopily, že tato maškarní noc je bezelstná, že jí právě představuje jednu vzácnou individualitu, a že bude záležet jen na ní, jak se rozhodne. A Zuzana? Nikdy si nebyla jistější a proto se nebála vzájemné napětí záměrně prodlužovat a stupňovat.

    Úderem půlnoci došlo k vyhlášení nejkrásnější masky, a když se z mikrofonu  ozvalo Zuzanino číslo, pod tíhou náhlé závratě triumfálně  zaklonila hlavu a jen ona cítila,  jak jí pod škraboškou spontánně vytryskly slzy štěstí. S neobyčejnou grácií pak vstala od stolu a vykročila směrem k můstku vítězů. Lesklé saténové šaty se jí při chůzi krásně třpytily a teprve tam, na schůdku vítězném konečně sundala masku gejši. Tato maškarní noc – jak mi matka posléze vyprávěla -  byla jakoby naprojektována  kvůli ní – kvůli Zuzaně. Bylo to nejen její první velké společenské defilé, ale i ta největší přízeň osudu, kterou si Zuzana vybrala na dlouhou, dlouhou dobu dopředu.

    Kdykoli máma dostala chuť mi vyprávět, usedly jsme na naši oblíbenou fialovou sedačku, která mimochodem také měla leccos za sebou. Na sklonku (2. světové) války, když muselo být naše město evakuováno, se celá rodina přesunula třicet kilometrů na jih, kde přebývala nějaký čas u příbuzných. Jaké však muselo být překvapení babičky Márie, když po návratu domů zjistila, že celé město je vyrabované a uvnitř jejího domu nezůstal kámen na kameni. Uvnitř nacházela samé neznámé kusy nábytku, zatímco svoji milovanou plyšovou sedačku našla v cizím domě o tři ulice dál.

   Ale vraťme se k  Zuzaně. Máma často vzpomínala, jakou puritánskou výchovou si obě prošly. Jak ve školách na chodbách rázovaly přísné řádové sestry, z nichž některé byly obzvláště kruté a s krásou svých svěřenkyň se těžko smiřovaly, potažmo půvab a intelekt stěží promíjely. A že rodiče doma nahrazovali  kvalitu kněze nebo matky představené, tedy kvalitu toho nejvyššího porotce  a  autority vůbec. Doma nebylo obvyklé s rodiči otevřeně nesouhlasit, mít vlastní názor, natož jim drze odmlouvat. A už vůbec nebylo vhodné mluvit o lásce.

    To byl zřejmě pádný důvod, proč Zuzka nemohla o svých záležitostech s nikým pořádně mluvit. Svěřovala se pouze Valérii a to velmi tiše a opatrně v jejím dívčím pokoji (nad mísou čerstvě usmažených vdolečků). Situace v domě Schulzových byla totiž o to delikátnější, že se Zuzana dopouštěla přestupku svěřování jen několik málo metrů od statných zad své pruderní matky. Kdyby paní Schulzová jen malinko tušila, o čem si to dívky vedle tak šťavnatě špitají, určitě by své dceři návštěvy mé matky přísně zarazila. Zuzana směla jen šeptat, neboť za dveřmi s matnou skleněnou výplní byla kuchyně. A odsud byl věčně slyšet šum vody, cinkot porcelánových hrníčků, zvuk manipulace s nádobím, klapot podpatků paní Schulzové a její občasný,  procítěný vzdech nebo tlumená samomluva.

      A tak pochopitelně nikdo z  rodiny nebyl obeznámen s hloubkou Zuzanina milostného poblouznění. Jen Valérie! Jen ona prožívala Zuzaniny noci s Albertem. Jen ona věděla, že stačil jeden jediný plachý pohled, a jejich vzájemný rozhovor se brzy stával rozhovorem jejich těl. A ten jen zřídka probíhal v něžném tónu, evokujícím klidné moře za úsvitu. Většinou se strhlo prudké vlnobití, kdy Albert představoval živel burácejících vln, zatímco Zuzana tvrdou, neoblomnou skálu. Ta bouřící se vlna narážela do  té odolné, chladné skály, v mžiku se roztříštila, ale nevzdávala to! Opět se zvedala a pod tlakem lásky se vrhala na svou skálu ... až se pomalu …pomaloučku oba elementy spojily.

     Zuzana se na pravidelných dýcháncích pouštěla do hotových erotických povídek, poctivě prožitých i vychutnaných. A přitom mívala pocit, jakoby se dopouštěla krádeže sousedovic jablíček a ještě si užívala výhody, že se o svém lupu mohla důvěrně podělit se svojí nejlepší kamarádkou. Vzrušující přestupek se změnil ve sdílený, mírně tím zevšedněl a přešel do fáze tichého, dráždivého tajemství.

    A že jich bylo! S každým novým byla Zuzana sytější, dospělejší, šťastnější. Takřka si se svými tajnostmi vystačila a od života nepožadovala nic víc – pouze  Albertovu výhradní lásku a Valériinu absolutní diskrétnost …

Pokračování příště.