Zemřu nejpozději do Vánoc!

Potkáváte na ulici bezdomovce? Štítíte se jich, odvracíte se nebo pomůžete pětkou na krabicové víno? Napadlo vás někdy, jak by se žilo vám tam venku?

"ZEMŘU NEJPOZDĚJI DO VÁNOC!" Kdo by to bral vážně? Když vám tohle řekne chlap, který by mohl hrát v hollywoodském trháku pro ženy, nevěříte. Nechcete, byla by ho škoda! Vysoký, ramenatý, hnědooký. Zralý muž, se kterým jsem se seznámila. Takových ukázkových kousků neběhá mnoho. Kde jsem ho nabrala? Na ulici.

Žádná rychlovka. Vídávala jsem ho téměř každý den cestou na nákup nebo při jiných procházkách. Postával buď sám, nebo se svými kumpány na rohu tiché ulice v centru města. Míjela jsem (na oko bez zájmu) a uvědomovala si jeho obdivné nebo spíše mužsky lačné pohledy. Určitě se za mnou otáčel a sledoval pohyby mých nohou i zadku. Znervózňovalo mě to. Možná (zcela určitě) tak civěl na všechny kolemjdoucí ženy, které považoval za viditelné, ale já si představovala, že mě má nejradši. Ačkoli jsem se vždy těšila, že tam zas bude, nikdy by mě nenapadlo, že se dostaneme do bližšího kontaktu a určitým způsobem sblížíme. Jak by k tomu mohlo dojít? Já žila v rezidenci a on na ulici!  Brala jsem si kvůli němu kratší sukně vyšší podpatky? Ne, tak laciná nejsem. Jen ty modely pod kolena se mi už nezdály moderní… Podpatky mi zase připomínaly mladší roky, kdy mě ještě nohy nebolely. Tak proto. Kvůli cizímu chlapovi se předvádět nebudu!

Jednou mě nečekaně pozdravil. Tak mě tím rozhodil, že jsem sklopila oči jako malá holčička, zarděla se a zrychlila krok. Když jsem přešla, zaslechla jsem, jak svým kumpánům povídá: „To je nejhezčí panička v celém okolí.“

Které ženě by taková poznámka neudělala radost?

Jak plynul čas, prohodili jsme pár slov. Nejdříve jen několik vět o větru a dešti. Naše rozhovory se stále prodlužovaly, až se uvolil vyprávět mi svůj příběh. Nemohla jsem pochopit, proč tak charizmatický muž skončil na ulici. Jeho rozcuchané vlasy a ostré rysy tváře mi připomínaly Ježíše. Jmenoval se Josef. Trpěl i on na své křížové cestě?

Na setkání s ním jsem se vždy těšila. Jeho oči se smály, chvílemi byl snad i šťastný. To tehdy, než se zasmušil a s vážnou tváří mě varoval. Paničko, naslouchejte mi, dokud je čas. Cítím, že mé dny se krátí. Nevěřila jsem mu a jeho řeči považovala za další z jeho vtípků a veselých příhod ze života. Povytáhl nohavici a mně se naskytnul hrůzostrašný pohled na holeň rozežranou otevřenou ránou a do nosu mi zavanul hnilobný zápach. Musíte okamžitě do nemocnice, přesvědčovala jsem ho zděšeně. To nic není, chlácholil mě, když viděl můj úlek a slzy v očích.

Později jsem pochopila, že o své smrti mluvil vážně. Viděl v ní východisko? Jak se může mladý a v životě úspěšný muž propadnout na dno? Existuje cesta, jak jeho a podobné případy zachránit? Máme jim pomáhat nebo je nechat být, protože si svůj styl života zvolili sami? Podobné otázky mě vířily hlavou. S jeho souhlasem jsem se rozhodla Josefův příběh otevřít světu. Něco jsem stihla, něco ne.

Tak vznikla kniha ZOUFALEC.

www.theaschejbalova.com