Velké egoistické sousto.

ALE POJĎME DÁL. Léto se v tom padesátém prvním posunulo do července a mému otci stále zbývalo několik týdnů, které byl nucen prožít ve vojenském mundůru.

Tehdejší matčiny dopisy byly plné narážek na fádní tok příjemně teplých, zato nesnesitelně nudných dnů, kdy se mu dokonce přiznávala, že by zbylý čas do jeho  příchodu nejraději zaspala a vzbudila se až v září. Dlouhou chvíli si proto často krátila návštěvami domu rodičů mého otce, kde zažívala alespoň polovičaté uspokojení z přítomnosti jeho rodiny.

    Stará nemocná Ernestína a její manžel měli s mojí mámou odjakživa ty nejčistší úmysly. Dokázali s ní vždycky harmonicky participovat, takže se v jejich domě cítila navýsost uvolněně. Mezi klábosením si mohla třeba plést svetry nebo vyšívat ubrusy; nebo si všichni tři zahráli partičku žolíků. K večeru se k nim pravidelně přidával i Albert.

      I minule, matka píše v dalším dopise …zdálo se, že měl dobrou náladu, že po celém dnu stráveném v nemocnici nebyl unaven, ochotně si k nám přisedl, hned vedle vaší maminky Ernestíny. On, totiž Albert (ale vždyť Ty to přece musíš vědět nejlépe),  vždycky sedí po boku Ernestíny. Jakmile zavětří jemu nakloněnou společnost, dá se do vyprávění barvitých příběhů. Všimla jsem si, že vždycky, když vzbudí u posluchačů nadšení, Ernestína mu láskyplně počechrá bujnou hřívu a s uspokojením na něj hledí.

    Jenže toto mateřské nasycení nebylo jen tak ledajaké. To Ernestínino bylo jedno velké egoistické sousto, až z toho sama máma trochu žárlila.

    Sedíme tedy u stolku a Albert mluví a mluví o svých pacientech. I já to miluju -  poslouchat jeho roztodivné historky. Někdy jsou to až neskutečné příběhy a člověk se jen diví, co všechno se může v životě přihodit. Ale mnohem zajímavější  jsou okamžiky, kdy můžu pozorovat, jak Ernestína ožije, kdykoli  se Albert objeví ve dveřích. Do chvíle, než se tak stane, si  Tvoje maminka neustále na něco stěžuje, sekýruje Tvého tatínka a poroučí si od něho tu tohle a za chvíli zase tamto, ale s příchodem Alberta …

    Ano, přiznávám se, i já dovedla pochopit neobvyklou afinitu babičky Ernestíny ke svému synovi. Podobně jako jsem chápala lehkou nezhoubnou náklonnost mé matky ke strýčku Albertovi. I já se při pohledu na něj – kdykoli nás  navštívil a dělal to k mé radosti docela často – nepříjemně pýřila. Nikdy jsem se mu nedokázala podívat zpříma do očí, ale uvnitř jsem si ho pořádně hýčkala. Vlastně kvůli němu píšu celý tento příběh.  

    Úderem sedmé hodiny  byla večerní návštěva pro mou matku u konce. Zvedla se, uctivě se s Ernestínou a  jejím manželem rozloučila, všem poděkovala za krásný večer a šla. Albert už mezitím stál v předsíni, aby jí pomohl do svršků a poté mou matku obvykle doprovodil domů, takže  v půl osmé večer už pobývala v rodičovském domě. Venku na terase letmo pozdravila svého tatínka, zabraného do poslechu rádia, uvnitř zase maminku, bafající doutník. Po večeři si pak konečně sedla k psacímu stolu, na jejíž pracovní desce ležel  připravený dopisní papír,  tužka i poštovní známka. A ležel tam i tlustý naučný slovník, z jehož  nitra pozorně vytáhla vylisovanou růžovou kytičku – slzičku panny Marie. Až dopíše dopis Norbertovi, vloží ji do obálky a pošle mu ji.

    Tu květinu utrhla, když si vyšla v neděli odpoledne na procházku. Byla to zvláštní toulka …alespoň podobně to vnitřně cítila. Záměrně si to namířila do odlehlých končin za městem, brouzdala jen tak po okolí, šla se podívat k důvěrně známým vinicím, šlapala po idylické polní cestičce a tam si znenadání všimla růžového kvítku, trčícího nad letní vegetací. Utrhla ji a až tehdy si uvědomila, že ona květinka je její  jedinou společnicí.

      Až ji Norbert vytáhne z obálky, bude z ní mít určitě velkou radost. A nepochybně zajásá i z jejího dopisu. Chystá se mu totiž napsat, jakou že cítí sladkou netrpělivost, ale zároveň i sytou naplněnost z faktu, že oni dva a jejich pouto zůstalo (přes všechny nedávné obtíže) pevné a neporušené. Napíše mu, že se po dlouhé době procházela přírodou úplně sama a že cítila  nostalgii, poněvadž ještě nedávno brouzdali po tom samém poli ve čtveřici. Ona, Norbert, Albert a Zuzana.

      Tolik se toho za posledních několik měsíců stalo…

      Pokračování příště ...