S konečnou platností.

A TAK HNED v prvních okamžicích, co Zuzka zbožně převzala osudový klíč, dala se do práce. Do nového domova si přestěhovala oblíbené věcí jako milované knížky, talismany, panenku z dětství, porcelánovou vázičku.

 A nakoupila i sazenice a hliněné žardinky. S tatínkem pak převezli z rodičovského domu jeden  menší provizorní stůl. A pak se dala do úklidu - s láskou umyla prachem zavátá okna, důkladně vydrhla koupelnu i podlahu, a ačkoli toho doma nikdy moc nenadělala, teď uklízela s opravdovým nadšením.

    Ba co víc - dychtivě očekávala i zhotovení nových skříní, které si s Valérií  nechaly vyrobit na míru. Měly to být navlas stejné skříně, stejně velké a prostorné, se stejnými zaoblenými rohy a drobnými detaily, zkrátka pořádné dubové kousky. Ani jedna z děvčat si nevpouštěly do životů žádné rozdíly, dokonce se jim zarputile bránily. Pojmy jako jedinečnost, předurčenost  nebo sudba  jim nic neříkaly.

     Koneckonců, byly to nerozlučné kamarádky …

 Od toho okamžiku už Zuzana chodila do svého bytečku každý den. Ne, nespala tam. Ani tam nebydlela, chodila tam jen tak pro radost, pro potěšení. Rozlehlá niterná naplněnost, kterou tam intenzivně prociťovala, jí nedovolovala, aby každé odpoledne  po práci svižně nevyběhla nemocniční kopeček a aby alespoň na pár minut  nezasedla do centra svého nového soukromí. Často si sedávala na kraj postele a poslouchala ono omamné ticho, patřící jenom jí. A čím hlubší se jí zdálo, tím větší byly  salvy ohňostroje, vystřelující v její duši.

     „A kolikže si přejete mít dětí, Valérie?“ptala se Ernestína  zaujatým tónem. Bylo další nedělní odpoledne, začala u staré dámy  vizita a ve vzduchu se vznášela první neodbytná otázka.

     „Přáli bychom si jedno! Jednoho syna,“ matka zasněně vysvětlovala.

 „Ale to je špatně,“ vypálila zničehonic Ernestína. „ To je úplně špatně …vážená!“

    Matka se lekla, až sebou škubla.

 „Jedno dítě,“ bručela rozhořčeně. Její nažloutle popelavá pleť dávala vyniknout rudé rtěnce, která kreslila na její tváři křivku panovačného nesouhlasu. „Budete si přát čaj, Valérie?“ pokračovala po chvilce trochu mírněji.

 „Dala bych si …ano, prosím!“

 „Tak vstaňte a nalijte i mne! Jednu kostku cukru!“

 „Ano, jistě!“ matka vstala, připravila dva šálky, jeden z nich osladila a podala ho své budoucí tchýni.

  Ernestína se začala prudce ovívat: „To je úplně špatně, co tady s Norbertem vymýšlíte!“ Nervózně se napila a opět popadla svůj vějíř. „Á!  No jasně! Už mne to napadá! Už vím, proč tak egoisticky smýšlíte,“ náhle vykřikla. „Bojíte se, že si zkazíte postavu, viďte?“ řekla dosti podrážděně.

      „Ne, ne, nikoli! Nebojím se ničeho, ani zkažení postavy. Dám přece život dítěti…“ oponovala Valérie.

  „Zajisté, že dáte, ale ne dítěti, ale dětem. Rozumíte mi? Mnoha dětem!“

  Ernestína se nepřestávala ovívat a moje matka mlčela.

  „Měla byste se podívat na svoje oči!“ řekla a probodla Valérii hypnotickým pohledem.

  „Proč jako?“

  „Běžte a udělejte to! Vstaňte a podívejte se na ně!“

  „Ale já … já znám svoje oči!“

  „Prdlajs! Jděte k zrcadlu!“

   Valérie se zhluboka nadechla. Ve jménu „staršího“ byla teď tlačena do defenzivy, ale na druhé straně si nepřála zabřednout do jakékoli  rozepře s Norbertovou matkou, a tak se s  velkým sebezapřením postavila a zamířila k zrcadlu. Na protější zdi viselo jedno velké krásně zdobené, matka se před něj postavila a netrpělivě do něj zírala.

 „No tak! Vidíte to? Vidíte to, co já?“ Ernestína se tvářila jedovatě.

 „Vážně nevím, co máte na mysli!“

 „Vidíte ty oči? Nebyla by škoda, kdyby zhynuly s vámi?“

 „Zhynuly?“

 „Ale děvče svaté, …vy mi vůbec nerozumíte!“ Ernestína prudce švihla svým vějířem, který jí málem vyklouzl z ruky. „Copak jste tatar?“

  Situace uvízla v pasti neřešitelného dilematu –  jak by se vlastně člověk měl chovat, aby se zavděčil této vznětlivé osůbce.

  „Ty vaše oči by se měly zase narodit. Přenést se z vás na nového tvora. Rozumíte mi? Už proto byste měla rodit, …a rodit, a rodit!“

 Matka pocítila velké rozpaky a než si stihla sednout, Ernestína už vytahovala další překvapení.

  „A abych vás podpořila v tomto bohulibém činu, tak si ani nesedejte a rovnou zamiřte k toaletnímu stolku! A neptejte se  proč!‘‘

  „Já se na nic neptala!“

  „Ba jo, neustále … těma vašima očima!“

  Učiněný příboj arogance prýštil z každého slova i gesta. Pod  vrstvami pudru se v jednu chvíli schovávala chudokrevná nuda, která byla vteřinovou  shovívavostí pokořena, aby poté opět kapitulovala a byla smetena chladnou panovačností.

  „No tak …jděte už konečně k tomu stolku.“

  Valérie provedla váhavý půlobrat, aby pohlédla na něj. Na vysoce lesklém, takřka bezprašném povrchu okamžitě spatřila důvěrně známou skleněnou dózičku, která vévodila všem dalším, neméně okázalým toaletním potřebám.

  „Vezměte do ruky tu pudřenku a přineste mi ji sem! A opatrně pak s ní!“

   Matka tak učinila s kamennou tváři. S úctou ji uchopila a pozorně předala do drobných rukou Ernestíny.

  „Líbí se vám, že?“ ptala se lehce pohrdlivým tónem.

  Matka beze slov přitakala.

  „Bodejť by ne! Všimla jsem si toho! Koukáte na ni se značným zalíbením. Nuže, patrně jsme zdědily stejný vkus, jelikož i u mne se těší veliké oblibě. Ale víte, jsem stará a měla bych udělat pár dobrých skutků, abych se tam nahoře nemusela zahanbeně krčit. Proto vám tuto cennost věnuji, když se vám tak líbí. Vím, že u vás bude v dobrých rukou; dokonce v těch nejlepších!“

  A protentokrát to byla stará dáma, co tázavě pohlédla na Valérii. Ta zachytila její vstřícný přístup a hned na to zrudla. Zahořela skličujícím studem a výčitkami, že v minulosti tak demonstrativně nabízela svoje postoje.

  „Ne, ne, paní Ernestíno! Je to od vás velice milé, ale to nemůžu udělat.“

 „Ale co to povídáte, nevděčnice? Ještě se odvažujete handrkovat se se starou krví? Radím vám dobře – věnujte té dózičce péči, jakou si zaslouží a ona vám pak přinese kýžené štěstí. A až přijde ten správný čas, nenechávejte si ji pro sebe, ale podarujte ji dál. Můžete mi to slíbit?“ Položila otázku, ale na odpověď nepočkala. Sebejistě napřáhla ruku a pudřenku matce pozorně předávala. Ta ji převzala s očividnými rozpaky. Pod zvlhlými prsty cítila hladký, na omak příjemný pocit mléčného skla, jehož oblé hrany a pomalované lesklé plochy dlely teď (neuvěřitelně) v jejich rukou. Věc, na kterou se bála co i jen podívat, teď patřila s konečnou platností jí.

Pokračování příště.