Terapie divadlem aneb Dream Factory 2011, zcela subjektivně

Bylo to krásné a nádherně inspirativní. A taky trochu přízračné. A opojné. A vůbec - zaplaťpámbu, že i tady u nás ve Městě, kde se říká "kvůli toho" a "tramvajka", ještě zůstali lidé se smyslem pro krásu a poezii a mají potřebu ji sem, do industriálního odkladiště Evropy dovézt a rozbalit.

Od středy (8. června)  do sobotní noci (11. června 2011) rozehráli pořadatelé v různých prostorech Města parádní karneval, z něhož si patrně mohl vybrat téměř každý, koho zajímá současné divadlo v této zemi.
Nejsem zrovna znalec, ale letošní přehlídka Dream Factory mne okouzlila. Snad to není moc nadsazené, ale ve městě, kde stále není jasné, jestli spíš vymře nebo z něj příští generace utečou, je tohle přesně ten kousek kaleidoskopu, který říká, že utíkat možná není až tak nezbytně nutné. Město má poměrně kvalitní kulturní historii i současnost, jen se občas utápí v povrchnosti a průměru. Přehlídka jako Dream Factory poskytuje možnost srovnávat, kam lze soudobé divadlo dovést, přenést a rozvinout.

Na cucky psychika, naštěstí i bránice
Když jsem napsala - "mohl si vybrat téměř každý", myslela jsem tím, že festival poskytl přesně to: velice strakatý výběr od klasického reportoáru. (Misantrop Buranteatru Brno) přes nitrodrásající "cooldrama" ztracené ženské existence (Psychóza ve 4:48 brněnského Hadivadla nebo England v podání herců pražské MeatFactory), anebo komedii v nejryzejší podobě od Havlova Prasete po - pro mne - závěrečnou Noc oživlých mrtvol. Ale nechtěla bych zapomenout na Obraz či Grotesku olomouckého Divadla na cucky (pro mne se tohle divadlo během přehlídky teprve narodilo, tím víc mne "dostalo").
Zřejmě jsem šla na tuto konkrétní přehlídku vnitřně s tím, že se tady potřebuju čistě živočišně, dosyta a na plný pecky vychechtat.  Můj nevlastní syn k životu potřebuje něco fragilnějšího a estetičtějšího, a tak téměř okamžitě po skončení přehlídky vyhlásil, že pro něj vrcholem letošního ročníku byl England. I v tom je půvab Dream Factory - každý aktuálně sníme trochu jinak.

Přímý zásah divadlem - natřikrát
Opravdu nejsem (ani nechci být) expert na divadlo, jsem pouhopouhý konzument, ale festival, jehož podstatné části se odehrály v pomalu a ztěžka znovuoživovaném prostoru Dolu Hlubina, mne doopravdy zasáhl.
Jednak nadějí - že jisté, pro mne zásadní, otázky nezajímají jen mne (jak málo si kupříkladu uvědomujeme, co znamená něco tak prostého jako "já"?), ale i lidi mnohem mladší než jsem já. Jednak ryzím divadlem, které jsem si dopřála s takovou intenzitou na sebe působit (obávám se, že poprvé v životě). A v neposlední řadě - doslova jsem se sprchovala krásou jazyka, který z jevišť a pódií zazníval. Nebyl to vůbec onen zbídačelý, prefabrikovaný bastard, jímž nás zásobují nejsnadněji dostupná média, nýbrž plnokrevný jazyk ve všech jeho vrstvách. Je to s ním dnes u nás v Česku málem jak za časů obrození.

Jak probudit mrtvoly...
Stalo se mi to během Dream Factory několikrát, ale nejintenzivněji opravdu až nakonec. Odcházela jsem z nádherně šíleně ulítlé parodie na estrádu (a to je opravdu nechutně zjednodušeně vyjádřeno) Davida Drábka Noc oživlých mrtvol s intenzivním pocitem, že i já jsem momentálně (konečně) oživlá mrtvola. Mrtvola mrtvějící v civilizačním balastu moderního způsobu přežívání, mrtvola mrtvějící temnotou a permanentním oblbováním, jemuž je člověk na počátku třetího tisíciletí, a dokonce dobrovolně, téměř permanentně vystavován.
Jenže - světe div se - tohle všechno může být i k smíchu (tedy vlastně  - musí). A tak si návštěvník tohoto představení - přes veškerou krvelačnost, zběsilou krejzykomičnost a odzbrojující neúctu ke komukoli (chválabohu) - mohl odnést (kromě báječné, zcela přirozené a snad té nejzdravější masáže - tedy masáže smíchem) i pocit, že mu během té skvělé šílenosti vlastně taky tak trochu narostla křídla a v příštím okamžiku klidně může vyrazit nalokat se "čerstvé krve", zvednout oči z podlahy, uvědomit si, co je a proč...
Neboť smích oživuje, smích vyživuje a ozdravuje.
Bylo to jako fantastická vnitřní sprcha. A přiznám se, že mi ta "smíchová" vyhovovala o něco lépe, než drsná masáž Sarah Kane (Psychóza ve 4:48). Těšily mne i její jiné formy - skvělé Havlovo Prase (Husa na provázku), nebo kouzelná Groteska Divadla na cucky s její bezprostřední hravostí.
Dlouhodobému oblbování, jemuž jsme snad i v dobré víře podrobováni ze všech stran a úhlů, nelze podléhat. Divadlo v tomto smyslu poskytlo během Dream Factory skvělý ventil, báječnou psychoterapii. Díky za ty nečekané křeče kolem pusy, způsobené smíchem - organizátorům, ale i sponzorům. Městu by tahle přehlídka skutečně a citelně chyběla.

P. S. pro návštěvníky Grotesky:
Až je mi líto, že mne a mého muže v centru, nebo kdekoli jinde ve Městě, zatím nikdo neoslovil - třeba takhle nějak: "Jééé..., hele! Jak se vede? Vy jste přece taky Květáci!! Nedáme kafčo...?"