Amy, Tom a velký, trochu zpožděný aplaus pro Terezu Vilišovou

Nejsem -náctiletá, dokonce už ani -cetiletá, a už vůbec nejsem "single". Přesto jsem z premiéry Mého romantického příběhu v Divadle Petra Bezruče (4. října 2013) odcházela nasycená, napojená a nadšená.

Tereza Vilišová je v roli Amy naprosto přirozená, ale i věrohodná.www.bezruci.cz

Užívala jsem si jako po každém povedeném divadelním představení: dojmy, vjemy a zážitky jsem si nesla sebou a mohla si s nimi hrát a snad si o nich i trochu podumat.

Když dva dělají totéž...
Stejnou hru jsem měla příležitost vidět před pár měsíci na festivalu Dream Factory a na ostravskou premiéru jsem se doslova vnutila, protože jsem zkrátka chtěla vědět, co s tím "bezruči" vyvedou. Chtěla jsem si připomenout a oživit skvěle napsaný, řízný text velmi  mladého (vzhledem k mým šedinám) skotského autora Daniela C. Jacksona. A vlastně jsem ani nic moc navíc nečekala. Ale musím říct, že mne bezručovská inscenace - v tom nejlepším smyslu - zaskočila. Možná i trochu zasáhla.
Inscenace brněnského Buranteatru určitě patřila k tomu, co na festivalu stálo za vidění. Už první věty, vyslovené na jevišti, nutily srovnávat. Jenže počínaje scénou a výpravou ostravští tvůrci šli úplně jinudy. Stroze, drsně, prostě až na kost. Z inscenace Buranteatru jsem si odnesla především skvělý text (díky překladu Jakuba Škorpila), vynikající výkon představitele Toma (Martin Tlapák), místy poněkud slovenskou dikci představitelky Amy (Paulína Labudová) a téměř artistické výkony obou dalších herců, kteří se téměř zázračně proměňovali, aby zvládli zahrát všechny ostatní postavy (bylo jich šestnáct, dvacet, už ani nevím…). A dohromady to byla nejvíc ze všeho tak trochu nezávazná psina. Bezručovští tvůrci dostali svoje představení - chválabohu - jinam.

Smích s ledovými střípky
Přesto, že jsem se coby divák mohla smát i chechtat až na půdu, právě ostravská inscenace mne mnohem spíš než ta brněnská vtáhla do další, mnohem podstatnější (a mrazivější) dimenze.
Patří jistě k osvědčeným kvalitám souboru Divadla Petra Bezruče, že umí divákům poskytnout právě takový emocionální koktejl. Úžasně namíchaný mix povrchnosti a potřeby podstatnějších jistot hloubku Jacksonova příběhu zesiluje. Tvůrci představení skvěle ztvárnili neschopnost (či neochotu) hlavních hrdinů vyjádřit, bez čeho se našinec v životě – navzdory dobové módě a jakýmsi pofidérním trendům – neobejde, zatímco se zoufale potýká s vlastním etickým gulášem, banalizací a devalvací všeho, co v postmoderním světě téměř už ztratilo smysl.
Ostravský Můj romantický příběh není jen zábavná konverzačka, pohrávající si s báječně explozivním, a přesto zcela adekvátním slovníkem. Ostatně výborný překlad Jakuba Škorpila rozhodně patří i v ostravské inscenaci ke skvělým odrazovým můstkům pro všechny další účastníky této krutě sebeironické love-story.

Akutní kouzlo divadla
Ráda si čas od času dopřeju magično divadelního představení. Je mi jasné, že divadlo – stejně jako film - je fantasticky kolektivní událost a špičkový režisér je něco jako divizní generál a kouzelník v jedné osobě(vnímám to vždycky, když mi zdánlivě odtažité téma v duši rozezní jakousi vnitřní sirénu a donutí mne uvědomit si, že dění na jevišti je mi mnohem bližší, než bych předpokládala).  
Daniel Špinar takový režisér je. V úžasné zkratce dokázal představit grotesknost nanicovatého bytí Toma a Amy, kteří by se stejně dobře mohli jmenovat Péťa a Lucka, nebo Ondra a Katka, protože takových je momentálně všude kolem až moc. S minimální výpravou dokázal to, kvůli čemu já osobně do divadla chodím. Snad to můžu nazvat „kouzlem divadla“ – to když vás hra tak pohltí, že zapomenete, v jakém městě zrovna vdechujete benzpyreny, nebo že žijete v metropoli, která nejvíc ze všeho připomíná Ukrajinu krátce po pádu sovětské moci. Přestanete rozlišovat, kde končí scéna a začíná hlediště, a najednou víte, že postavy na scéně nejsou žádná konstrukce, že je prostě znáte, jako byste vyrůstali vedle nich. A - ruku na srdce - vyrůstali jste. S vzájemnou odcizeností a nepochopením bojujeme všichni a pořád - na ulici, v práci, doma.

Křehká ženskost i drsná sebeironie
Můj romantický příběh sice zahajuje Tom, bezručovské inscenaci ale dominuje Amy Terezy Vilišové.
Jako by na scénu přišla z jakéhosi zamyšleného ticha a teprve postupně ukazovala, co v sobě má. Právě ona dávala představení sílu, vášeň, komično i zatracení přesně v míře, jaká byla třeba. Tereza Vilišová svoji Amy nehrála, ona jí při premiéře byla. Žila Aminy frustrace, zklamání, toužení i beznaděj.
Tom v podání Ondřeje Bretta hrál tak trochu druhé housle. Ale možná pro svůj sólový part teprve zraje. Upřímně řečeno - zahajovat premiéru není vůbec snadné, navíc konkrétně první věty, které Tom na jevišti vysloví, jsou pro vyznění všeho následujícího málem zásadní. Je to právě Tom, kdo vám hned na začátku vpálí pecku mezi oči, a než se vzpamatujete, žene vás dál houštinami povrchnosti, cynismu a životních marností. Ale byla to Tereza Vilišová, kdo mě svým výkonem donutil uvědomit si, že to, co se přede mnou na jevišti odehrává, není jen a jen komedie, ale svého druhu i tragédie doby, v níž žijeme. Že hra Daniela Jacksona je skutečně pozoruhodným divadelním příspěvkem k přemýšlení o světě, v němž žijeme.
A v tom je síla divadla.
A v tom je moc kvalitních divadelníků.
A těch zase tak moc není.