S Bílou paní komonickou: Dohnat a předehnat!

Záhada - v časech dávno pobolševických remcáme a nechceme si nechat líbit, že nás vláda chce oškubat do hola. A kdyby jen to - odmítáme ideologii modrou i oranžovou, zelenou, fialovou, bůhvíjakou.

Komoničtí papaláši dobře věděli, o co jde, o co jde jim a co by právě proto mohli hezky využít...cfn.cz

Vadí nám politické žvásty zprava i zleva, nevěříme, že politici, kteří slibují "á", opravdu "á" myslí, protože už nejednou nám "á" řekli a vzápětí z "á" bylo naprosto jednoznačné "ypsilon".
Chybí nám snad něco?
V časech zmatku a téměř permanentní naštvanosti je dobré udělat si poněkud odstup a místo nekvalitního zpravodajství si pustit pro změnu třeba trochu filmové srandy. A tak jsem si v pátek večer na Barrandově dopřála českou komedii z roku 1965, napěchovanou poctivým, moudrým humorem a excelentními hereckými výkony. Bílou paní napsal Karel Michal a režíroval Zdeněk Podskalský jako skvělé podobenství o pravdě a k čemu je vlastně její vyznávání dobré, ale i o tom, jak se dá upravit, otočit a přizpůsobit.
V každém případě tenhle film téměř v každé své minutě ukazuje, kdo v téhle zemi pořád (snad odnepaměti, ale i v časech dávno posametových) tahá za kratší konec. Ne, tahle komedie není "cool" a bohdá ani "in" (chválabohu), ale já bych ji doporučila každému, kdo touží zjistit, co jsme my Češi vlastně za lidi, navíc je - jak už tak u skutečně kvalitních děl bývá - dokonale nadčasová.
Člověk zapomene na stáří filmu, když sleduje, kterak komoničtí rivalové (Hrušínský a Kopecký) bojují o svoje "smetiště" - spolu, ale občas hodně proti sobě. Jak jim trne, když městečkem putuje černá šestsettrojka, tedy jakási latentní hrozba kontrolou (ona totiž i na vodovodním kohoutku, který štípla Bílá paní tajemníkovi, je značka komunálu. A tuzemská klasika - malá domů - to umíme pořád).
Bavila jsem se opět znamenitě, už ani nevím pokolikáté: odborníky uvízlými v síti jejich prokázaných pravd, které lze ale až příliš snadno změnit nebo dokonce úplně vygumovat, když to ti tam nahoře vyžadují ("No jdeš s náma nebo proti nám?!!"). Bavila jsem se skepticismem faráře (Řehoř), který ne a ne uvěřit v nadpřirozeno ("Velebný pane, velebný pane - zázrak!!!" - "Ale, ale a cože tak po ránu?"), dokonce i když mu Bílá paní složila téměř pod nosem nadšeného politického referenta (v téhle roli asi nepřekonatelný Bek). Řehnila jsem se nad všudypřítomným šlendriánem, který by mohla odstranit snad jen bytost nadpřirozená (však ho máme už zase nad hlavu, málem ve všech sférách našeho bytí).
Tentokrát mi ale nějak víc zatuhlo kolem úst při slavné balkonové scéně, při níž komonický papaláš, naprosto skvělý Rudolf Hrušínský, coby předseda MNV, čelí zástupu vzbouřivších se spoluobčanů a zcela otevřeně z nich udělá naprosté pitomce a spolu se svým místním rivalem jim vysvětlí, že všechno je jinak, než jak to vypadalo. A co je příznačné - dav, ještě před chvílí řvoucí a povykující za zachování zázračně se objevivšího vodovodu staré Blažkové, začne svému předsedovi provolávat slávu. A ještě příznačněji - když nanicovatý hrdina věčně bojující za pravdu (úžasný Vlastimil Brodský) namítne: "Ale to není pravda!", umlčí ho stařík z jásajícího davu: "Vždyť to on ví taky! Ale copak on to může říct?"
Jako bych prožila déja vu zcela nefilmové. Máme je sice spíš za trest, tedy naše drahé politky, ale přece je pořád tak nějak chápeme a omlouváme...
Kolikrát nám naši politici z nejvyšších vládních míst vzkázali, že to či ono bude či nebude, protože se dohodli, ale za pár týdnů a někdy i dnů bylo všechno jinak? A někdy dokonce už do rána příštího dne...
Ostatně  naši současní ministři  pracují na svých reformách přesně v duchu dnes již zlidovělého "dohnat a předehnat". Škrtají tak, že už se to nelíbí ani přátelům z NATO, škrtají tak, že už se ekonomům vráskují čílka nad klesající ochotou občanstva nakupovat, protože my kupodivu umíme myslet i na zadní kolečka, když není zbytí.
(A co teprve prozření komonických papalášů, že Bílé paní by se dalo využít:
Tajemník: To chce organizačně podchytit a usměrnit v obecným zájmu...
Předseda: Sestavíme seznam požadavků...
Tajemník: Ten seznam se tý důře přeříká, plnění se potom zkontroluje...
Předseda: Zřídí se komise pro kontrolu!
Tajemník: Naplánujou se další požadavky...
Předseda: ...který se pak nahlásej´ nahoru...
No není to nádherná pasáž, jako ze života, naneštěstí zcela současného?

A což teprve základní pravidlo české politiky z úst stranicky dokonale přesvědčivého Iljy Prachaře:
"Lojzíku, ty přece dnes už jasně víš, že nejde o to, co je a co není. Důležitý přece je, jak  to správně vidět, jak to správně zhodnotit a jak na to správě reagovat." Že by Pavel Drobil svého "hledače pravdy" nezhodnotil správně?)
Ale proč tady cituju téměř padesát let starý film: Málem bych už zapomněla, že jsem se s Bílou paní dosyta vyřehtala, jenže jsem si pustila večerní zpravodajství ČT. A tam jistá nejmenovaná místostarostka nejmenovaného pražského obvodu nechtěla věřit, že zhruba 500 metrů od její kanceláře je přechod pro chodce, který je pro nevidomého v podstatě neschůdný. Okamžitě se mi vybavila další hláška z Bílé paní: "Se strašidlem je holt lepší řeč než s některejma lidma!"
Jak to tak vypadá, Bílá paní usilovně konající dobro, začíná v téhle zemi zase chybět. Konec filmu naznačil, že by snad ještě mohla obcházet Prahou. Nicméně platí i to, co nepolepšitelný hrdina, marně bojující za pravdu (Brodský), řekl v jedné slabší chvilce své ženě: "Víš, Anežko, ono se přece jen ledaco změnilo."
S tím se, bohužel, nedá než souhlasit. Počítám, že obraz komonické dobrodějky byl dávno "privatizován", prodán a Bílá paní z Borštejna a na Komonici dnes už dobro ze všech sil koná daleko za hranicemi této země, která dál tleská za neexistující mosty předsedům i tajemníkům (jejich funkce mají jen malinko, ale skutečně malinko jiné názvy). A poukáže-li snad někdo na skutečný stav věcí, dozví se jako z pravdy téměř už vyléčený hrdina (Brodský) od své ženy: "Drž hubu a plav!"
  
Jako bychom se sto let po rozpadu rakousko-uheské monarchie pořád báli slyšet vzkaz, který autoři téhle skvělé české komedie pro jistotu několikrát ve svém díle zopakovali: Věř, ale komu věříš, měř!
(Bacha - kdyby se náhle ve vašem okolí po vyslovení téhle věty začalo dít něco mimořádného, nenechávejte si to pro sebe. Perchtu z Borštejna potřebujeme v téhle zemi zjevně pořád a všichni.)