Za co panebože, za co.

Říkala jsem si při včerejším přenosu Slavíka. Vulgarismy a pesimismus střídal pokleslý humor s nádechem euforie.

Doslova jsem zírala, co je možné vyprodukovat. Na co je možné se dobrovolně dívat a čemu je možné se i smát.

„Nemáš mít televizi“, zaslechla jsem svoji známou, která ji opravdu nemá. Dávala jsem ji v duchu za pravdu a přemýšlela jsem, že ji budu brzy následovat. Vyhodit, nepouštět, ignorovat.

Sice jsem viděla jen druhou polovinu přenosu, protože tu první jsem strávila příjemnějším a kultivovanějším sledováním Star Dance. Ale myslím, že i tak mi to bohatě stačilo.

To, že se vítězem v mužské kategorii stal Tomáš Klus, byla jen poslední kapička v celé „ šou“. Ale přiznám se, i ta mi způsobila zklamání. Božský Karel na druhém místě? Pro mě jen těžko pochopitelné.

Myšlení a vkus většiny českého národa je ale poslední dobou nevyzpytatelný, o tom není pochyb. A to zdaleka nejen na poli showbyznysu.

Nebo se stala chyba při sčítání hlasů a procent pro Mistra! I to mě napadlo a není to vůbec nereálné. Nemyslíte? Možná by stálo za to hlasy znovu zkontrolovat.

Nebo?

Vykašlat se na všechny úvahy tohoto typu. O vkusu či nevkusu většiny, který se zrovna neztotožňuje s tím Vaším.

Žít si svůj vlastní život.

Vyhodit, nepouštět, ignorovat. Všechno to, co je kolem nás a s čím je jen těžko možné souhlasit.

Nerozčilovat se.

A tím se oprostit i od otázky.

„ Za co panebože, za co“