Veletrh marnosti

Do důchodu v sedmdesáti? A proč by ne. Moje známá byla značně pohoršena tím, že by se mělo jít do důchodu v sedmdesáti.

Nejdřív jsem si myslela, že to nemyslí úplně vážně a tak jsem odlehčila situaci otázkou. „ A Ty tady budeš ještě v roce 2080?“

Můj humor nebyl akceptován. Za to já jsem pochopila, že není zřejmě sama komu odchod do důchodu „až“ v tomhle věku vadí.

Já si naopak nedovedu představit, že by tomu mohlo být jinak. Průměrný věk se zvyšuje a tak za desítky let se budou dnešní děti možná dožívat devadesáti, sta let.

To by znamenalo, že kdyby šly do důchodu mnohem dříve, než v sedmdesáti budou se třicet let „ povalovat“ doma. Nebudou se nudit? A pak ještě taková praktická otázka. A za co?

Pochopila jsem, že si spousta lidí myslí, že je povinností státu se o ně postarat. Stát to je pro ně zřejmě takový malý, velký oslíček.

Otřep se! A všechno bude v pohodě. Ale kde má oslíček nebo spíš pořádný osel brát peníze, to už nikoho nezajímá. Bezplatné zdravotnictví, školství, důchody a co ještě?

Přitom je jasné, že důchod málo komu stačit bude. Čím dříve se půjde do důchodu tím bude nižší. A tak nezbývá než si na něj šetřit anebo pracovat. Čekat na to, že se o nás stát postará je velká utopie.

Anebo… Kdysi jsem jezdila často na jih Chorvatska. Rodiny tam žili hodně pospolu. Rodiče pracovali a starali se o děti. Pak se to logicky otočilo a děti převzaly jejich úlohu a staraly se o rodiče. Pohoda, klid a stát ať je státem. Na státním důchodu určitě nebyli závislí.

Na čem ano, to byla rodina, soudržnost, láska a úcta.

Za to my se pořád honíme, stresujeme, nadáváme. Svalujeme zodpovědnost za sebe na něco nebo někoho. Jak pohodlné !

A tak si někdy připadám jako na veletrhu marnosti lidského myšlení, chování a žití.

Nevím, co bude za rok natož za třicet let. Nevíme to nikdo.

Určitě se toho hodně změní. Řidiče autobusu nahradí technika. A její obsluhu hravě zvládne i člověk, kterému už sedmdesát dávno bylo. A tak to bude i u spousty jiných profesí.

A třeba potom ani nikdo do důchodu nebude chtít jít, třeba si uvědomí, že je to pro něj velký stresující faktor.

Třeba.

Jen jestli se nezmění myšlení některých lidí, bude se i další generace potkávat na veletrhu marnosti…