Stojím u výlohy s botami a punčochami obtěžkána taškami s nákupem. Za sebou slyším hlas. „ Máte smutný oči paninko“ otočím se, za mnou cikánka, pokračující v monologu. „ Krásnej velkej dům, manžel a stejně nejste šťastná“.
Dům mám. Co se týče velikosti to už si tak jistá nejsem. Ale ta stará barabizna jak našemu domu říkám, má do krásy hodně daleko. Manžela taky mám. Hodně dlouho toho samého . „ Máte milence?“ Nechápu. Co je babě do toho a ještě ke všemu, nemám, a tak nereaguji. Vycítí to a tak pokračuje. „ Ale, tak váš manžel má milenku“ Už toho mám dost, odcházím. Slyším, „ Neodcházejte , vezměte si kapesník do pravé ruky a přejte si přání“ To určitě, otevřu kabelku a ukradneš mi peníze, říkám si. „ Tak mi dejte, aspoň peníze za radu“ slyším za sebou.
Za radu? A za jakou?
Neotáčím se a odcházím. Co to vlastně říkala? Nešťastná? Milenec, milenka. Blbost.
Můj manžel a milenka? Nesmysl. Můj „ Karel, králíček a brundibár“?. Občas vaří, uklízí i žehlit umí. Z práce chodí rovnou domů. Rodinný typ a vcelku netypický chlap. Poklad. No právě, pro někoho…? Poklad se vším všudy.
Vrtá mi to hlavou. Poprvé. Že by něco v těch očích opravdu viděla, čeho já si nevšimnu?
Nedá mi to a tak svému králíčkovi prohlédnu diář. Nic. Kapsy, mobil, e maily. Nic.
Každý čtvrtek tráví v hospodě s kamarády. Co takhle se tam zajet podívat. Je tma a tak oblečena celá v černém včetně spodního prádla jedu. Zaparkuju a plížím se. Vidím svého milovaného jak „ koketuje“ se svými kamarády u oroseného plzeňského. Nalepena na sklo pozoruji i číšnici, jestli náhodou ona není tou vyvolenou. Nezdá se.
Vracím se domů.
V noci se probouzím a pozoruju jak se tváří ve spaní. Vyluzuje neurčitý úsměv. Poslouchám, jestli neuslyším nějaká slova ze spaní. Co slova, stačilo by jedno slovo. Nebo náznak.
Nic. Vůbec nic.
A tak hledám, prohrabávám, slídím, kontroluji.
Poprvé. A to díky jedné cikánce, kterou jsem potkala u výkladní skříně.
„ Důvěřuj, ale prověřuj“ zní mi neustále v uších.
A tak se toho držím. Celou dobu jsem si byla jistá. Ani jeden podnět. Ale co kdyby.
Došla jsem tak daleko, že když je můj Karel nemocný, vracím se nečekaně domů a kontroluji. Dívám se do peřin, pod postel. Můj nos je v pohotovosti, neucítí-li cizí ženskou vůni.
Nic.
Nedá mi to spát.
Budu to dělat dál. Vím to.
Co když měla pravdu. Jsem vůbec úplně šťastná? A je vůbec můj Karel šťastný se mnou?
Viděla mi to přece na očích.
A oči nikdy nelžou.
