Noční můrou autistického dítěte (toho mého) je akční matka. Chápejte, on by nejraději ležel v posteli s tabletem, proháněl na něm do zblbnutí seriál Mimoni a hlídal televizní ovladač. Teď je v kurzu ČT24 se ztlumeným zvukem.
Při soužití s autistou dlouho nechápete vůbec nic. Ale zvyknete si. Občas máte pocit, že už mu trochu rozumíte. Než vás znovu vyvede z omylu.
Po fiasku s výletem na Safari ve Dvoře Králové jsem na chvíli své touhy - něco zažít se synem -krotila.
Ale buďte v létě, když je krásné počasí, zalezlí mezi čtyřmi stěnami, kdy hlavní program představuje sledování pohyblivých obrázků v televizi, občas prokládaný výkřiky: „Počasí! Polojasno! Zataženo!“
A pak jsem ho s sebou vzala na Mácháč, kam jsem jela vyzvednout dceru. A zaznamenala nebývalý úkaz. Tomík nejenže vylezl z auta, ale když jsme naložili zavazadla a odjížděli, začal kvičet a ukazoval neustále rukou za sebe.
„Jemu se tady líbí! Neuvěřitelný!“
Hned po návratu jsem zarezervovala chatku v kempu a hned na tři noci. Asi mi přeskočilo, ale věřila jsem si.
Po příjezdu nadšeně vyskočil z auta a začal rejdit po okolí, zatímco jsem vyřizovala ubytovací záležitosti.
Potom jsem ale musela jít přeparkovat. Představte si, jak vysvětlujete autistovi, že se opravdu nejede domů, ale pouze musíte zajet s autem na přilehlé parkoviště. A začalo divadlo, na které už bych měla být dávno zvyklá, ale vždycky mě má role vedlejší postavy v melodramatu rozhodí.
Do auta jsem ho napoprvé nedostala. Když pak popoběhl ke stánku, zaradovala jsem se, že pochopil, skočila za volant, že vycouvám a popojedu k tomu parkovacímu místu.
Jeeenže! Tomík se vrhl k autu a vypadalo to, jako když nebohému fanouškovi odjíždí v limuzíně jeho největší hvězda. Ruce položil na kapotu, div na ní neskočil a..řval. Mně už se chtělo řvát taky. Opět jsem vystoupila a již s lehkým nádechem hysterie jsem mu znovu opakovala, že jen popojedu kousek. „Támhle, vidíš?“ ukazovala jsem mu plácek, kam jsem měla namířeno.
Lavičky u bistra se začaly plnit lidmi a mám pocit, že jsem zahlídla i bookmakera, který vypisoval kurz.
Auto naštorc přes silničku, pološílené dítě a téměř hysterická matka, která zařvala: „Padej do auta a nedělej tady tyjátr!“ a současně nacpala to ječící monstrum dovnitř.
Během přesunu mi zřejmě někdo dítě vyměnil, protože až do druhého dne byl zlatý. Jen měl problém s přítomnými psy a stále na jednoho, z velké vzdálenosti, halekal: „Jdi domu!“
Ten "náš" kemp je hodně retro. Hřiště, jaká si pamatují ti, co vyrůstali na sídlištích v osmdesátých letech, chatky už mají nejlepší léta také za sebou. Sociální zařízení společné. Tady musím pochválit sprchy – nejsou na žeton a čisté.
Za všechno se tu připlácí. Za ledničku v chatce, za parkovací místo, za neobsazené lůžko...Nebrblám, chápu, že nějak se vydělávat musí, zvlášť po dvouleté covid pauze.
A také už jsem stará a zhýčkaná vlastním wc a koupelnou.
To fakt chceš - v půl dvanáctév noci se kvůli potřebě převlékat z noční košile do sukně a trika, projít okolo party bujarých mládežníků, zaslechnout: „Co to je za modelku, vole?“ zjistit, že se záchody na noc zamykají, takže se vrátit pro klíče a doufat, že partička svou slovní zásobu již vyčerpala.
Následující den budíček v šest ráno a první slovo: „Hšiště!“ Měl štěstí, bylo celé jeho.Celý kemp ještě spal, jen matka autisty klimbala na lavičce a dopovala se ledovou kávou z krabičky.
A to je konec pohádky, přátelé.
Ani skupina Jelen by ho svým hitem „Zůstaň ještě jednu noc!“ nepřesvědčila.
Chyběla mu ČT24, vadila mu vypadávající wifi, psi, děti...prostě se přepnul opět do módu nesnášenlivého autisty a bylo tedy rozumnější vyklidit poleadopřát zbylému osazenstvu kempu klid.
No jo, propadly nám peníze za dvě noci. Ale už jsem v životě přišla o víc.
Marion (Carmen Mayerová) by to shrnula asi takto: „Móc lidi. Móc pes. Spíš bordel!“
Jo a jezero je odtamtud dost daleko. A ve středu se dost ochladilo. Ale nafukovací lehátko jsme s sebou měli. Co kdyby...
