Kdo? Náš klasik. Autor hymny a veleslavný divadelník. Josef Kajetán Tyl měl totiž de facto "dvě manželky". Jednu papírovou a s tou druhou, kterou si zvolil sám, měl sedm dětí.
Zůstalo to v rodině, neboť ony dámy byly sestry. A všichni tři žili v jednom bytě.
Papírová manželka se jmenovala Magdaléna Forchheimová a byla herečka. Tyl se s ní oženil v roce 1839, když už byla těhotná. Následný porod byl velice komplikovaný a miminko se narodilo mrtvé. Magdaléna prý poté už děti mít nemohla. Ale měla mladší sestru Annu (1824-1903). A tak ve společném bytě zřejmě přeskočila jiskra a na svět přicházelo jedno dítě za druhým. Rodila je Tylovi Anna a Magdaléna je vychovávala. A starala se o domácnost. Jelikož Anna také hrála divadlo. A velké role - pod pseudonymem Rajská. I umělecké jméno prý dodal Josef Kajetán. Jelikož tím hadem z ráje pro něj nebylo jen divadlo, jak se traduje. Byla jím i Anna.
Ve třech žili až do Tylovy smrti v roce 1856. A měsíc po pohřbu se narodil chlapec Josef Kajetán. Pohrobek.
Později se Anna (vlevo) provdala za spisovatele a novináře Josefa Ladislava Turnovského. Byl o třináct let mladší než ona, ale postaral se o ni i o Tylovy děti. Anna pokračovala v herecké kariéře až do roku 1872. Poté žila v ústraní.
Divadelnickou štafetu převzaly tři děti : dcery Eliška a Marie, které hrály u různých kočovných společností. A syn František, který vystupoval ve Stavovském divadle pod pseudonymem Horník.
A "papírová" manželka Magdaléna? Zemřela v roce 1870.
Jak vidno, nebyl Tyl žádný šosák. Měl odvahu jít proti proudu i v osobním životě. A zřejmě byl i značně výbušný a pro slovo ani ránu nešel nikdy daleko. O tom svědčí následující příhoda.
V roce 1841, ještě v počátcích obrozeneckého divadla v Růžové ulici, si Tyl vyhradil hlavní roli v Gutzkowově hře "Werner". Nakonec - byl spoluředitel divadla a hru si sám přeložil. A to se nelíbilo herci J. J. Kolárovi (prapradědečkovi Jiřího Kodeta a praprapradědečkovi Anny Polívkové - m.j.), který dostal ke ztvárnění postavu starého intrikána Wolfa. A začal se zpěčovat. Jelikož posléze Kolár (foto vpravo) podal na Tyla žalobu, existuje záznam hádky:
Tyl (prudce) - Proč nechcete hrát tu roli?
Kolár (rozčileně) - Tady není místo k tak nakvašené otázce.
Tyl - Vy byste rád hrál vesměs jen hrdiny a první úlohy, které byste pak úplně zpackal!
Kolár - Nechci hrát Wolfa proto, že patří vám a mně Werner!
Tyl - A kdo si myslíte, že vlastně jste?!
Kolár - To je arogantní otázka!
A už to jelo. Tyl zařval: "Pse, na tebe číhám již dlouho, abych tě zabil!" a lísknul Kolárovi facku. Když už se napřahoval ke druhé, Kolár vystartoval také. Nastala rvačka. Tyl pak údajně natlačil Kolára až na kraj jeviště a snažil se ho srazit do orchestru. Naštěstí je od sebe roztrhli. Angažoval se v tom hlavně druhý ředitel Jan Nepomuk Štěpánek a jistá slečna Manetínská, která se později stala Kolárovou manželkou. Když už je drželi od sebe, Tyl ještě na Kolára vyřvával "Literární mordýři" (neboť také překládal) a "Počkej, pse, ty mi přece jen neujdeš!"
V pozdější již zmíněné žalobě napráskal Kolár na Tyla, co mohl. Že porušuje policejní a divadelní předpisy a že v minulosti napadl i už zesnulého Karla Hynka Máchu. A v závěru poťouchle konstatoval, že Tyl hraje divadlo, jsa aktivním vojákem, což se přece nesmí. Tý jo...
Buditel nebuditel, literát neliterát, všichni jsme stejní. Máme své chyby, touhy a žijeme svůj život. Je zajímavé zjistit, že velikáni naší národní historie (doposud trochu šustící papírem) měli emoce...
Námět: Staropražské panoptikum (K. Hádek); praguecityline.cz; obrázky - internet
Glosa: A nezapoměňte, že je dnes Lucie!
