Z mého velikonočního života

Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není lepšího místa na udržování tradičních národních zvyků, než je daleká cizina.

U nás na ambasádě se tradovalo, že i sprostá slova je nutno používat se zvýšenou frekvencí, neboť hrozí nebezpečí, že by na opačné straně zeměkoule mohla upadnout v zapomenutí. A obdobně se zacházelo s lidovými tradicemi.

Velikonoce byly z pochopitelných důvodů velice oblíbené. Tenkrát jsme ještě žili se Slováky v jednom státě, tak se nám, děvčatům, dostávalo útrpných tradic ze všech koutů naší vlasti. Moravští ogaři a šohajové byli zastoupeni také, ale hlavní hybnou silou se stali Slováci. Nejen proto, že mají odjakživa bližší vztah k folklóru. Bylo jich prostě víc. Rekonstruovala se totiž budova velvyslanectví, na což přijeli odborníci z vlasti. Konkrétně ze Žiliny. Chlapců „spod Tatier“ dorazil celý tucet. A skoro všichni pocházeli z vesnice.Tak už asi tušíte…

Kluci mě vzali do party a od samého počátku jsme byli téměř nerozluční. Nebyla jsem jim jen kamarádkou, ale taky průvodkyní a překladatelskou oporou. Tři neděle před velikonocemi mě najednou přestali potřebovat. Pořád si šuškali a vytráceli se na dlouhé procházky, na které mě nechtěli vzít. Já ale měla v jejich grupě svého špeha co pustil informaci, že hledají proutky na pomlázky. Byl to trošku problém - vrbu abys v Mexiku pohledal. Následně jsem ze svého jazyka vytáhla, že zatím systematicky prohledavají parky, nosí do domovské základny vzorky, a pletou signální korbáče. A pak jsem chlapce spod Tatier jednoho  zahlédla se svazky nějakých lián. Vypadali velice spokojeně. Sevřelo se mi srdce…

Začala jsem tušit, že slovenští dovozoví koledníci budou horší než domácí diplomatičtí, kteří tradičně vypláceli velkými vařečkami ozdobenými mašlemi v národních barvách.

A tak ani já nezůstala pozadu. Vejce malovaná tradiční voskovou metodou jsem sekala jak Baťa cvičky a přitom promýšlela obranný postup. Musela jsem totiž počítat s obléváním. A tušila jsem, že tentokrát nepůjde o symbolické chrstání vody z kelímků a sklenic, jak bylo doposud v Mexiku zvykem. A tak jsem si jednoduchou metodou vyrobila poncho z igelitového pytle. Jako ochranu hlavy jsem hodlala použít sofistikovanou americkou koupací čepici do sprchy, která se podobala středověké helmici. A  hlavně jsem se předzásobila dostatečným množstvíim whisky, tequily a karibského rumu.

Taky mě napadlo varovat domorodé sousedy v domě. Svolala jsem domovní schůzi a všem vysvětlila,  že máme v pondělí speciální slovanský svátek pocházející z pohanských dob. Popsala jsem, jak jsou děvčata navštěvována chlapci, kteří třímají speciální copy z dlouhých a tenkých větví (přeložte do španělštiny pomlázku!), jimiž nás šlehají po zadní části těla a nohách. Že aby životadárná míza ze stromů přešla do našich lepých těl. A my, že musíme křičet, bránit se a utíkat, protože je to tradice. Aby si tedy - nedej bože -nemysleli, že mě někdo přepadl a pokouší se mě zavraždit. Jedna ze sousedek se na mě zpytavě podívala a vážně se zeptala, zda se mlátíme až do krve. Já na to, že ne, proboha! Ona zas, že viděla něco podobného na Filipínách, kde se o velikonocích konají poutě, během kterých se věřící věnují usilovnému sebemrskačství. Že jí to přijde podobné. Ujistila jsem ji, že u nás jde pouze o veselý zvyk, a že všechno je jen tak jako. Ukázalo se, že jsem byla dost optimistická…

Hned ráno na mě vlítla drobotina, kterou diplomatičtí otcové rozváželi v autech. Vařečkama mě ztřískali jak žito, přičemž všude vlála červená-modrá-bílá jak na 28. října za První republiky. Děti to děsně bavilo, jelikož se výjimečně bavili i jejich otcové, kteří mě s chutí vyšlehali mexickými kvrdlačkami na čokoládu, taktéž opentlenými stuhami v našich národních barvách. Po celou dobu exekuce na mě slovenská mrňata vytrvale cákala vodu stříkacími pistolemi a jejich ocovia do sebe na střídačku obraceli panáky. Poté si velikonoční úderka odnesla kila čokoládových vajec, nějaká ta malovaná (byla na příděl) a taky mou důstojnost sekretářky velvyslance. Jako memento po sobě nájezdníci zanechali vypitou flašku whisky a lehce zmáčený koberec. Mezi dveřmi mi jeden z nich ještě důvěrně sdělil, že cestou potkali slovenskou koledovací grupu a že mě teda fakt lituje...

Tak jsem se šla rychle připravit. Oblékla jsem si vlastnoručně navržený atombordel, nasadila helmici a číhala za záclonou. Když jsem koledníky viděla přicházet, strnula jsem. Pomlázky měly kolem dvou metrů a hoši rozjařeně pohupovali indiánskými taškami s koledou. Neboť už obešli celou kolonii a mne si nechali nakonec. Začala jsem litovat, že jsem jim z kamarádství věnovala klíč od domu. Na druhou stranu mi ale bylo zcela jasné, že není úniku. I pootevřela jsem dveře do bytu a schovala se do zákrytu, aby aspoň hned neviděli můj okouzlující outfit.

Za všeobecného halasu pronikli až dovnitř. Chvíli bezradně tápali, ale když mě spatřili, vychutnala jsem si pár vteřin svého vítězství. Naprosto jsem je svým vzhledem sešokovala. Chvíli se smíchy nemohli hnout. Přesto na mě chrstli první vodní dávky. Poté ze mě strhali igelit (helmici jsem sundala sama, protože jsem se v ní dusila) a za mohutného mnohohlasého zpěvu slovenské národní velikonoční o mnoha slokách mě střídavě vyšlehávali a polévali. Liány se kolem mě ovíjely a chlapci jásali, že mexické pomlázky jsou lepší než slovenské.

Když už vypadalo, že všechno končí, objevil se přede mnou můj již zmíněný špeh a vylil mi na hlavu vodu z kýblu. Ano, z kýblu! Půjčil si ho dole na ulici (za pomoci posunkové řeči) od mírně šokovaného umývače aut. Ten svou přirozenou inteligencí Indiána okamžitě rozpoznal, že provozujeme lidové zvyky, jak mi později sdělil. Když jsme se všichni dostatečně nasmáli, vrátili domorodci kýbl a vyhlásili mír, šla jsem se usušit a převléct. Tedy poté, co jsem přebrodila kobercovou louži typu Gabčíkovo-Nagymáros. Koledníci se mezitím usadili a provozovali alkoholovou samoobsluhu.

Když jsem se vrátila zcivilizovaná, třímala jsem v každé ruce vysoce funkční kropítko na prádlo (napařovací žehličky byly zatím v rozpuku) a tvrdě jsem zaútočila. Plošně. Neměla jsem to dělat. Přeprali mě, dovlekli do koupelny a strčili pod studenou sprchu. A drželi mě tam, dokud jsem neodprosila.

No vidíte, a přes tohle všechno, to byly ty nejhezčí velikonoce, jaké jsem kdy zažila.

Dnes je Škaredá středa, takže se nesmíme se mračit, aby nám to nezůstalo na celý další rok. Snad jsem tedy aspoň trochu přispěla k opaku.

V opojení své dávné vzpomínky přeju KRÁSNÉ A VESELÉ VELIKONOCE!