Všude je něco. A vždycky bylo...

Psychické poruchy, neurózy, fobie, úzkosti. Pořád se o nich mluví. Moderní doba? Kdepak.  Stačí podívat se do dějin. Třeba našich, docela dávných. Co tam jen bylo podivínů! Hlavně mezi korunovanými hlavami… 

Jak známo, Přemyslovci se od samého počátku mezi sebou oslepovali, vyklešťovali a vraždili. Sice bojovali o moc, ale to je neomlouvá. No, přijde vám to normální? Sledujte: 

* štve mě tchyně, tak ji nechám zardousit vlastní plenou (kněžna Drahomíra eliminovala kněžnu Ludmilu); 
* nelíbí se mi bráchova zahraniční politika, pročež si na něj najmu vrahy (Boleslav eliminoval knížete Václava, pozdějšího svatého); 
* nemám děti, tak nechám vymiškovat bráchu, aby mi jeho potomci nesebrali trůn (Boleslav III.  eliminoval Jaromíra);
* mám spoluvládnout se sourozencem, pročež ho nechám oslepit, abych mohl vládnout sám  (Oldřich eliminoval již vykleštěného Jaromíra - to byl teda smolař ten Jaromír…). 

Doby byly prostě divoké a Přemyslovci zřejmě také. Žádná slovanská holubičí povaha. Naštěstí se ještě v raném středověku nebrali mezi sebou příbuzní, to by to pak vypadalo! 

Později už k nějakému takovému křížení křížem krážem došlo. Hlavně mezi Přemyslovci a Arpádovci. Jedním z prvních byl král Václav I., zvaný Jednooký. Miloval hony, a oko mu údajně vypíchla větev, když cválal lesem na koni za jelenem. To už je trauma samo o sobě. 

Jenže - král Václav I. měl také epilepsii - a hlavně - nesnášel zvony! Úplně vyšiloval, když je slyšel. Takže kamkoliv přijel, raději nezvonili, pokud nechtěli vidět mocného krále svíjejícího se v záchvatu.  

Popsané poruše se říká idiosynkrazie (dohledala jsem si) a jde o přecitlivělost na konkrétní podněty. Vůně, pohyby, zvuky, tóny hlasu a dokonce i určitá slova. Mám ji taky. Neboť do idiosynkrazie patří i škrábání nehtů po zdi a nadměrné používání vycpávkových slov typu: jako, prostě, jakoby, atd.. Obzvlášť u „jakoby“ mám poslední dobou chuť lehnout si na zem a kopat nožičkama. Možná ale onu příšeru nemám, když jsem akci ještě nezrealizovala.

Václav I. idiosynkrazii ale měl. Na zvukové vlny produkované zvony. Tvrdí Palacký. K tomu všemu ještě zmíněný král nebýval rád sám. Fobie ze samoty. Taky měl nějaký problém se zlatem. Neusnul, dokud sloužící neodnesli z komnaty veškeré zlaté předměty. To musel být na dvoře hukot, než všechny jeho idiosynkrazie a fobie zorganizovali… 

Jeho vnuk Václav II. měl zase traumata z dětství. Když mu zabili tátu na Moravském Poli (apropos Přemysl Otakar II. prý býval natolik agresivní, že to hraničilo s nenormálností), zavřeli ho na Bezdězu. Česká lidová tvořivost má také na svědomí dojemnou historku, jak Václav II. už jako dospělý muž, skákal po hlavě šipku do truhly a přiklápěl se víkem, kdykoliv přišla bouřka. Je to pravda jen částečně. Hromů a blesků se Václav II. bál doopravdy, ale vždycky se utíkal schovat do speciální kapličky vystavěné přímo k tomuto účelu. A usilovně se tam modlil. I u něj by už tohle stačilo, ale není tomu tak.

Jak už jsem uvedla, hlavně se na něm podepsalo zmršené dětství, které prožil bez matky ve vězení na Bezdězu a v Braniborech. Se vší pravděpodobností to u něj spustilo deprese, časté obsesivní chování a také různé fobie. Hlavně z koček. Příšerně se jich bál. 

A jeho slavná dcera Eliška Přemyslovna prý zase byla strašně vzteklá a celý život měla permanentně blbou náladu. Její syn Karel IV. (už Lucemburk) byl relativně v klidu, když pomineme, že se čtyřikrát oženil. Podezřele dobře mu to vycházelo -  vždycky ovdověl, když potřeboval rozšířit království o nová území. Mám ho ráda, a tak nechci být jako náš táta, který celý život razil teorii, že byl Otec Vlasti vlastně něco jako Modrovous... Snad ne, když ho čtvrtá žena konečně přežila. Mužatka, co lámala podkovy. Prý moc krásná… 

S touhle Alžbětou Pomořanskou měl Karel IV. syna Zikmunda, který byl taky nějaký prapodivný. Tíhnul k Uhrám a neměl rád Čechy. Liška jedna ryšavá. Husité by mohli vyprávět.  

Ve výčtu následuje jeho starší nevlastní bratr Václav IV.. Těžký alkoholik. Z toho důvodu zřejmě neplodný. Pokud ovšem nebyl gay, jak se v současné době občas tvrdí. Zdůvodňuje se to množstvím milců a rádců, kteří se kolem něj motali. A já se ptám - co lazebnice Zuzana? A veškeré jeho freje popisované pověstmi?  Že by měl král místo nich poměr s kouzelníkem Žitem? Tenhle drb se mi nějak nezdá.  

Každopádně ale Václav IV. dopustil, aby jeho ženu Johannu Bavorskou ve společné ložnici na Karlštejně zardousili jeho milovaní lovečtí psi, kteří tam bivakovali také. Šla se prý jen vyčůrat, psí bestie se lekly a bylo po královně. Václav prý Johanu moc miloval a byl z toho tak zdrcený, že nešel ani na pohřeb. A abych nezapomněla - husitského krále prý vůbec neranila mrtvice, ale umřel na delirium tremens! 

Takže, když vám bude někdo povídat, že bláznění, fobie, alkoholismus a závislosti s sebou nese tahle uspěchaná a agresivní doba, nevěřte mu. Historie by mohla vyprávět, jak vidno… 

Inspirace: Obrazy z dějin národa českého (F. Palacký), Druhá zpráva o nemocech mocných (I. Lesný)