Strašně ji miloval. Ale taky strašně žárlil. Prostě Ital. A jednoho dne ho jeho zuřivost přemohla...
Kdysi se do Čech dostal vlašský sochař. Když nepracoval na dotváření Pražského hradu, rád se toulal středověkými uličkami Malé Strany a okukoval děvčata. A padla mu do oka nádherná dívka jménem Brigita. I jí se ohnivý Ital líbil. A tak se do sebe zamilovali a žili jeden pro druhého.
Jednoho dne musel sochař odjet na dlouhou dobu. S krajany umělci jeli budovat jakýsi hrad. Mladíkovi se vůbec nechtělo krásnou Brigitu opustit, jelikož byl děsně žárlivý. A tak ji prosil, tedy spíš urputně žádal, aby na něj počkala a zůstala mu věrná. A sliboval po návratu vdavky. Dívka s pláčem přísahala, protože i ona svého milého nerada ztrácela…
A čekala. Jenže závistiví lidé se vyskytovali už tenkrát. Brigita byla totiž chudá a žila poměrně nuzně jen s maminkou. A krásný Ital byl dobrá partie, která byla trnem v oku hlavně jedné sousedce. Prý měla taky dceru na vdávání …
Plynuly měsíce a jednoho dne se zamilovaný vlašský sochař do Prahy vrátil. Hned utíkal za svou Brigitou, ale nenašel ji doma. Sousedka se chytila příležitosti a na Brigitu nakydala snad všechnu špínu světa. Že vůbec nečekala, že je do větru, že chodila pořád jen po zábavách a tam si našla jiného milence.
Ital se rozzuřil do nepříčetnosti. Pak se hodil do klidu, protože už v něm klíčilo semínko hrůzného plánu. Na Brigitu si počkal, tvářil se zamilovaně a dívku, opravdu šťastnou ze shledání, vylákal na rande do Jeleního příkopu. A tam ji zabil. Její tělo zatáhll do křoví a vrátil se ke své práci na Pražském hradě.
Brigitu hledali týdny. Maminka šílela. Když bylo pátrání marné, všichni uvěřili, že snad utekla s novým milencem. Že se asi bála svého bývalého.
Až jednoho dne objevil její mrtvolu lovčí. Byl to strašný pohled. Brigitino tělo bylo už částečně rozložené, ohlodané od lesní zvěře a plné různé havěti.
Lidem i úřadům hned došlo, kdo asi příšerný čin spáchal. Přivedli na místo činu krásného Vlacha a ten se hned sesypal a přiznal. Zanedlouho ho odsoudili k smrti.
Ital po rozsudku požádal jen o jedno. O odložení trestu, aby jako pokání mohl vytvořit sochu své milované Brigity tak, jak ji viděl naposledy. Umožnili mu to. Poté ho kat sťal.
Od té doby vídáme sochu nešťastné Brigity v bazilice svatého Jiří. Kdysi krásné tělo je plné žab, hadů, pavouků a ještěrek. Pragmatici a realisté ale tvrdí, že to není žádná Brigita, nýbrž alegorie Marnosti ze 16. století.
Tomu ale my romantici nevěříme…
Námět: pragamagica.cz, obrázky-internet
