Víkend s dupálistkou

... aneb Králík a já. Nebo vzletně bych mohla svůj blog otitulkovat Amatérské nahlédnutí do duše domácího mazlíka se silným charakterem....

Doposud jsem měla s králíky zkušenost pouze ve vesnické králikárně nebo na talíři. Domácí králičí mazlíčkový boom posledních let jsem sice zaznamenala, ale tak nějak mne nechával chladnou. Domov jsem totiž odedávna sdílela s kocoury a jezevčíky, tedy jedinci, kteří s hlodavci moc kompatibilní nejsou. A tak jsem si k nim nestihla vybudovat vztah.

Všechno se dá dohnat. A já to stihla přes víkend. Dostala jsem totiž na hlídání králičí slečnu Arinku. U sebe doma, jelikož její páníčkové museli odjet. Když ji ke mně přivezli, byli jsme na nervy všichni. Majitelé že ji opouštějí, já ze své hlodavcové premiéry a Ari z transportu, jelikož nesnáší cestování. Ale dorazila jako velká dáma - s osobní výbavou, taškou plnou základní výživy, laskomin, sena a taky se skládací drátěnou rezidencí.

Usoudila jsem, ze v rámci našeho sžívání bude nejlepší, když Arince poskytnu pohodlí své útulné obytné kuchyně. Že jako až se jí bude chtít opustit otevřenou klec, přihopká si za mnou do vedlejšího pokoje sama. Věděla jsem totiž, že moje svěřenkyně se s cizími moc nebratří a má svou ušatou hlavu. A tak jsem čekala. A čekala. A ona furt nešla...

Tak jsem šla já. Opakovaně. Ke kleci jsem si přinesla stoličku a jala jsem se sbližovat. Tichým vemlouvavým hlasem jsem Arince líčila, jak nám bude spolu dobře a jak si to spolu užijem. Když jsem nemluvila, alespoň jsem na Arinku dlouze hleděla. Tak, jak to dělal Malý princ s liškou. Ovšem na rozdíl od Saint-Exupéryho popisu jsem já většinu času zírala na svěřenčin černý zadek. Věděla jsem, že se takhle chová, když je hluboce uražená. Pročež jsem usoudila, že není nad konejšivý dotek lidské ruky a pokusila jsem králičí slečnu v kleci pohladit. V tu chvíli se ozval příšerný zvuk - něco mezi mručením,  prskáním a jekotem - a "milostné zvířátko" po mně vystartovalo s takovou vervou, že jsem se leknutim málem přerazila o kuchyňskou linku. Takže jsem se zase urazila já. Mám já tohle při své dobrote zapotřebí? Trhni si, hajzlíku... - pomyslela jsem si. A odkráčela jsem se válet do vedlejšího pokoje.

Dlouho mi to nevydrželo. Každých pět minut jsem se plížila ke kuchyňským dveřím a zpovzdálí monitorovala stav klece. Většinou proto, že se bytem rozléhal rachot. Arinka se usadila ve své trucovně v rohu klece. Tou byl záchod. Mohutnými podupy rozhazovala absorční granule a pokud  WC na chvíli opustila, tak hlučně přesouvala misky se žrádlem a vztekle rvala seno z podavače pod takovým tlakem, že se podlaha začala podobat strništi po senoseči. Ve finále divoce načatého večera udělala Arinka z elegantní plenkové podložky na dně klece kouli a vylila na ni misku s vodou. Neměla jsem srdce nechat ji v takovém élentu. Jenže - při snaze o úklid, na mé ruce zaútočilo cosi mezi usurijským tygrem a vytočenou mambou. Obrnila jsem se tedy kuchyňskými chňapkami a lehce jsem interiér klece upravila. Minutu poté tam Arinka udělala ještě vetší bordel. Toto poselství mi stačilo. Už byla noc a já byla vyčerpaná. Zavřela jsem klec a vyhlásila večerku. Před usnutím jsem uvažovala, jak je legislativně chráněn majitel či dočasný hlídač před psychickým a fyzickým týráním svěřeným zvířetem....

V noci byl kupodivu klid. Milunka se asi taky utahala. A jelikož je ráno vždy moudřejší večera, po probuzení jsem dostala nápad. Co když je Arince v kuchyni smutno, protože tam s ní nikdo nedejchá? Co když v životě neviděla béžové linoleum? Co když jí studěj tlapičky, když na ně šlápne a proto ještě nevylezla? A tak jsem v pokoji rozložila na koberci prostěradlo a klec i s nadšenou Ari, která si drandění vysloveně užívala, jsem přetáhla do svého budoáru. A otevřela dvířka. Během deseti vteřin došlo k velkému skoku za svobodou. Ari se okamžitě jala vesele hopkat po pokoji a neohroženě objevovat neznámé končiny. Nepřátelství bylo zapomenuto. A za hodinu si Arinka vyskočila ke mně na postel, přitulila se mi k ruce a nechala se hladit. Úlevou a dojetim jsem skoro zaplakala...

A pak už mezi námi panovala jen idylka. Společně jsme odpočívaly, hrály si, ale i provozovaly agility mezi polštáři a mou nohou pokrčenou v koleni. A taky se ňuňaly. Jen jsem nesměla telefonovat. Okamžitě poznala, že se jí nevěnuji na plný úvazek. Postavila se proti mně a dupla tak, že nadskočil konferenční stolek. Tyto výrazné flamenkové prvky pak ještě párkrát zopákla a já se hned polepšila.

Nakonec to vypadalo, že se jí ode mně ani nechce domů. Když si pro ni přišli její milující majitelé, okamžitě metamorfovala v placatého tryskokrálíka a zmizela pod almarou. Jak tam ještě zvládala dupání dodnes nechápu. Nakonec jsme ji vylákali ven čerstvým koprem. A tak jsme se musely rozloučit. Všechno jednou končí. I láska k jedný králičí slečně....