Hlavní je umět se z prekérních situací vymluvit. A najít plnohodnotné a líbivé vysvětlení. V případě pravnuka císaře Zikmunda se to povedlo dokonale.
Řeč je o polském a litevském patronovi, sv. Kazimírovi. Všimněte si jeho obrazu : není tam takhle náhodou jedna ruka navíc?
Kralevic Kazimír nebyl jen Polák z litevského rodu. V jeho žilách proudila i krev Lucemburků a Přemyslovců, neboť se narodil roku 1458 Alžbětě Habsburské, což byla po mateřské linii vnučka císaře Zikmunda, u nás v Čechách tradičně zvaného Liška ryšavá. Nutno podotknout, že se u něj asi projevila i troška té svaté arpádovské krve (nakonec byl tak trochu příbuzný i se sv. Markétou Uherskou a sv. Anežkou Českou), což se v něm srazilo natolik, že byl už roku 1521 prohlášen za svatého. Ale kanonizován byl až roku 1602.
Kazimírovým otcem byl polský král a litevský velkokníže Kazimír IV. Byl třetí z jeho třinácti dětí. Jeho nejstarší bratr se jmenoval Vladislav a roku 1471 se stal českým králem. Bingo! Náš Vladislav II. Jagellonský ! Toho jsme si u nás zase překřtili na Krále Dobře, jelikož na všechno, co po něm kdo chtěl, říkal: ...bene... bene...
I Kazimír měl být králem. Uherským. Dokonce ho tím směrem vyslali už jako třináctiletého. Matyáš Korvín ale nechtěl dát Uhry zadarmo a zbrojil jako divý. Takže, když Kazimír viděl, kolik krve by vyteklo pro svatoštěpánskou korunu na jeho hlavě, zvítězil v něm pacifista a odtáhl se svým vojskem k Nitře. A to už byl skoro u Budína.
Tatínek král byl samozřejmě značně rozzuřen, že mu uherské plány nevyšly. Pročež se kralevic Kazimír odebral na jeden ze svých hradů, kde začal žít asketicky jako mnich. Vytrvale se postil, spával na holé zemi, nosil oděv kajícníka a za ranního kuropění už podupával, lépe řečeno poklekával, před ještě zavřeným kostelem. A hlavně konal dobro.
Královská rodinka učinila ještě jeden pokus, jak Kazimíra dostat zpět do evropské politiky. Chtěli ho oženit s Kunhutou Rakouskou, císařskou dcerkou. Neuspěli. Kazimír sdělil otci, že učinil slib panické čistoty. A bylo po jagellonských panevropských plánech.
Přesto Kazimír svého mocného otce občas královsky zastupoval. Hlavně v Litvě. A tak se stalo, že na jedné ze svých cest náhle onemocněl a zemřel v Grodně (dnes v Bělorusku), údajně na rychlé souchotiny. Stalo se 4. března roku 1484. Bylo mu teprve 26 let. Pochován byl ve Vilně (Vilnius) v hlavním městě Litvy.
Nepřipomíná vám to něco? Velmi podobný osud měl u nás v roce 1457 i Kazimírův strýc Ladislav Pohrobek. Taky šokující rychlá smrt. U něj sice šlo akutní leukémii, ale dovolím si trochu zafabulovat na téma možné zděděné dispozice : čorti znajut, zda to byly u Kazimíra zrovna oubytě ...
A teď k té třetí ruce. Obraz je ve Vilniuské katedrále a byl namalován někdy počátkem 16. století. Ale Litevcům se nový obraz vůbec nelíbil. Světcova žehnající pravice s lilií totiž ukazovala přímo na polskou orlici. A už to vřelo. Malíř podlehl tlaku. Problematickou ruku zamaloval a vytvořil náhradní, tak říkajíc neutrální. Litevci se uklidnili, ale řvali zas Poláci. Jaké bylo překvapení, když po nějakém čase z plátna vykoukla i původní ruka - malíř byl asi trochu patlal nebo měl značně nekvalitní barvy.
Ale zázrak byl na světě. Poláci se hned hodili do klidu. Hle ! Světec chce žehnat oběma svým národům! A dal to najevo dokonale. Použil k tomu dokonce dvě pravé ruce. Svoje vlastní!
A pak, že mezi řádky čtou jenom Češi ...
Všichni moji svatí na :
http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/76155/O-svatych-trochu-jinak.html
