Techtle nebo mechtle?

Věhlasný skladatel ji zbožňoval. Obdarovával ji šperky, které sám navrhoval a dedikoval jí své skladby. Psal pro ni operní role. Byli opravdu jen přátelé nebo spolu něco měli?

V podstatě je to jedno. Jelikož jako tandem vytvořili neuvěřitelné dílo.  Italský operní skladatel Guiseppe Verdi a sopranistka Tereza Stolzová, česká rodačka.

Terezin otec byl řezník v Kostelci nad Labem. V rodině bylo celkem deset dětí, Tereza byla devátá (nar. 1834). Všechny děti byly velice muzikální, což zřejmě zdědily po mamince, která zpívala celý život na kůru kosteleckého kostela. A prý skvěle.

Hudební vzdělání dětem doplňoval řídící místní školy Josef Neruda. Právě on připravil většinu Stolzových potomků na pražskou konzervatoř. Hlavně Rézinku, jak Tereze všichni říkali, a dvojčata Ludmilu a Františku. Všechny tři dívky byly talentované zpěvačky.

Zmíněné starší sestry Ludmila a Františka si byly k nerozeznání podobné. A nerozlučitelné. Už sedmnácti letech odjely budovat svou pěveckou kariéru do Itálie. V Terstu velmi zaujaly skladatele a dirigenta Luigiho Ricciho (vpravo). Hned jim zařídil angažmá v Teatro Grande. Když zanedlouho odjel soubor divadla do Oděsy, začaly drby. Všechny zajímal zvláštní Ricciho vztah k okouzlujícím českým dvojčatům. A propíralo se to velice. Dirigent zdatně oponoval, že je jejich ochráncem a uměleckým rádcem. Pak se náhodou provalilo, že mezi jejich sousedícími hotelovými pokoji jsou tajné dveře ve skříni. A že frekvence vzájemných návštěv je dost vysoká. Prostě - žili ve třech. Jak šly roky, klepy začaly být neúnosné a rýsoval se skandál. Pročež, když děvčata nabyla plnoletosti (21 let) oženil se Ricci s Ludmilou. A žili si dál  - i s Františkou - jak byli zvyklí a jak jim to zřejmě vyhovovalo. Ludmila zanedlouho porodila dceru Adelaidu  (pozdější operní pěvkyni) a její dvojče Františka zase syna, kterému se říkalo Luigino. Z něj se později vyklubal hudební skladatel Luigi Ricci-Stolz. To jsou věci co? A pak, že bylo 19. století prudérní...

Mezitím se i Tereza připravovala na svou uměleckou kariéru. Často ale marodila s hlasivkami a pražskou konservatoř nedokončila. Když se uzdravila, podařilo se jí dostat se do Milána k věhlasnému pedagogovi prof. Lampertimu. A ten z ní udělal dramatickou sopranistku. Po osmi měsících výuky prý konstatoval, že už není v čem pokračovat. Tak byla dobrá...

Tereza odjela hned do Terstu, kde už působil její bratr Václav jako učitel hudby a hlavně řediteloval v Teatro Grande.  Navíc se o ni postaral i švagr Ricci (doufejme, že jen umělecky), takže rolí bylo víc než dost.

Jenže Tereza se chtěla podívat i jinam. Zlákala ji italská operní společnost ve městě Tiflis (dnes Tbilisi) v daleké Gruzii. Zpívala tam ve Verdiho operách a měla úspěch. Poté putovala s jinými operními společnostmi po Rusku i dalších zemích.  Jednu dobu s ní byl dokonce v angažmá další bratr Antonín coby hobojista v orchestru. Pro rodinu Stolzových byl prostě svět malý. Snad největší ovace zažila Tereza v Moskvě a v tureckém Cařihradu. Lidé se prali o její fotografie a ctitelé ji obdarovávali briliantovými šperky. Tak v Čechách psaly Národní listy.  

Celých pět let těchto operních toulek Evropou a přilehlým okolím se o Terezu ucházel (a zřejmě ji i velmi miloval) dirigent Angelo Mariani (vlevo). Tereza si ho ale držela od těla. Přesto se zasnoubili, ale  nevzali se nikdy. Tereza si to nakonec rozmyslela. Prý se nechtěla citově vázat a navíc se kolem ní stále šuškalo o skandálním životě jejích sester. A s drby se svezla i ona. Měla toho dost. Prý jednoho dne prohlásila, že v divadle nesmí mít člověk srdce a začala se tím striktně řídit.

Pak byla Tereza konečně jednoho dne představena Giuseppe Verdimu. Velice se mu líbila. Obdivoval její  kovově znějící soprán a nesporný dramatický talent. A Tereza zase respektovala o dvacet le staršího veleúspěšného skladatele. Souznění až na půdu. Tereza se rychle vypracovala na dokonalou verdiovskou interpretku. A Verdi jí začal psát role přímo na tělo. Dokonce kvůli ní některé starší opery přepracoval.

Rokem 1859 začalo pro Terezu několikaleté období osobních katastrof. V pražském blázinci zemřel Luigi Ricci, který se upil. V roce 1862 opustila svět  Božena Němcová, které si Tereza neskutečně vážila a jejíž Babičku vozila všude s sebou. Za měsíc po ní zemřel František Škroup, kterého Tereza znala z Prahy.  Angelo Mariani, se kterým se stále přátelila, tehdy velkou oporou nebyl. Naopak. Nasekal příšerné dluhy  v kartách, které za něj platila ona. Takže se definitivně rozešli. Navíc se Mariani shlédl v hudbě Richarda Wagnera, tehdy největšího Verdiho konkurenta a začal ho prosazovat. Pročež se s Marianim pohádal i Verdi.  Do konce svého života (1872) pak Angelo nenáviděl jak Verdiho, tak Terezu. A té to jedno nebylo. A k tomu všemu ještě v roce 1871 náhle zemřela Terezina neteř Lella (Adelaida), dcera Ludmily a Ricciho, velice nadějná sopranistka. To byla pro Terezu strašná rána.

Přesto ale v tomhle osobně šíleném období vytvořila s Verdim své největší role. Leonoru v přepracované Síle osudu, Isabelu v Donu Carlosovi a hlavně svou roli z nejslavnějších - Aidu (vpravo). Nezpívala sice světovou premiéru v roce 1871 (nebyl na ní ani Verdi), ale evropskou v La Scale ano (1872). Zkrášlena šperky od Verdiho. V následující  sezóně 1873-4 už zpívala Aidu i v Káhirské opeře. Třicekrát. Dokonce ji v osobní audienci přijal egyptský místokrál - chedív Ismail Paša (vlevo).

A nesmím zapomenout, že v Terezině podání (sopránový part) také poprvé zaznělo jí dedikované Requiem, které brzy slavilo obrovský úspěch po celé Evropě.

Zdá se, že se s Verdim při takové těsné spolupráci  velice osobně sblížili. Verdiho komorník měl údajně po letech žalovat, že kdykoliv signorina Stolzová přijela do Verdiho domu, zůstávala v pokoji, aby se milovala s maestrem… Dnes už se můžeme jen dohadovat, zdali to byla pravda. Jenže tehdy se o tom mluvilo všude a drbů byly plné noviny. Bulvár frčel už tenkrát…

Utíkaly úspěšné umělecké roky. Když bylo Tereze 42 let, přišlo pozvání z Petrohradu. Hostování bylo úspěšné, ale pro pěvkyni fatální. Při jízdě ruskou trojkou se Tereza nachladila a dostala bronchitidu. A ozval se starý problém s hlasivkami. Naštěstí byl zájezd u konce, a tak Tereza odjela velice narychlo a bez rozloučení. Nechtěla, aby se na indispozici přišlo.

V Itálii se její stav zlepšoval jen pomalu. A tak se rozhodla - skončit na vrcholu kariéry. Pak už zpívala jen příležitostně. V roce 1879 naposledy - Verdiho Requiem v La Scale. Dirigoval sám autor.

Další léta prožila jako vážená dáma v Miláně. Dokonce se spřátelila s Verdiho manželkou Giuseppinou Strepponi, která na ni vždycky dost žárlila. Náplní jejich života se pak stala péče o stárnoucího skladatele. Trvala přes dvacet let. Téměř v osmdesáti letech dokončil Verdi svou poslední operu Falstaff. Po její premiéře měl ještě plány do budoucna, ale už byl poloslepý a skoro hluchý. Zemřel v lednu roku 1901.

Tereza Stolzová ho přežila o rok a půl. Odešla ze světa v srpnu roku 1902 a pohřbena byla na hřbitově v Miláně.

Na jejím hrobě je nápis v italštině: Tereza Stolzová, narozena v Čechách, vychovaná pro umění, žila a zemřela v Itálii. Připojila k síle a ušlechtilosti zpěvu, který ji proslavil, ušlechtilost a sílu ducha, pročež byla milována oddanou láskou a bude dlouho oplakávána...

Literatura: rozhlas.cz/toulky, obrázky - internet