Zas ty moje zpropadený asociace... Jelikož ta, o které chci vyprávět, je Slunečnice. S velkým S. Jmenuje se tak jeden domov pro seniory.
Je v pražských Čimicích a někteří z kolegů blogerů už tam byli. Díky Hele Skočově, která měla ten úžasný nápad číst seniorům. Ale hlavně je navštěvovat a povídat si s nimi. A vzala tam s sebou i mně. Na posezení s dámami a jedním pánem u kafe a bábovky. Helena ji upekla sama a taky nezapomněla na své zahradě utrhnout meduňku, aby džbán s vodou nebyl jen tak obyčejně vodový...
Když jsem nečetla, tak jsem fotila. Tváře, které něco prožily, dům, co se stal domovem, zahradu s hezky sochařsky ulítlým zvěrokruhem. A taky Helu, Shaanu a Lucii, kteří tam byli se mnou.
Začínáme! Hela ještě v akci...
Jako první četla ze své knížky povídek Lucie Lukačovičová...
...která pobývala nějaký čas v Japonsku. A tak své čtení doplňovala i osobními zážitky a vzpomínkami. A posluchačky se ptaly, takže se i hezky povídalo...
I pár portrétů se povedlo:
Luciin...
Helenin...
Moc milé dámy v letech...
... a Shaanův klasický s kytarou.
Jenže všechno jednou končí. A tak přišel čas loučení, protože dámy a jeden pán museli na večeři. Však už voněla všude vůkol.
A tak jsme my, co jsme do Slunečnice přišli jen chvilku, ještě nakoukli do parku a zhodnotili veselou krásu svých znamení. Nakonec jsme jednotně vyhlásili za vítězku kvetoucí Pannu...
Tak ahoj, Slunečnice! A doufám, že zas někdy na shledanou... Hezké věci a pocity by se přece měly opakovat!
