Tajemství rozpuštěné v toniku

?Peruánské, hořké a takřka zázračné.

Když Francisco Pizarro dobyl Říši Inků, stalo se z ní španělské místokrálovství. Ziskuchtiví šlechtici i nešlechtici pak přijížděli jeden za druhým, aby se usadili v zemi plné zlata. A z Indiánů si povětšinou udělali sluhy.

A tak šel čas, až v Limě roku 1629 jako místokrál nastoupil hrabě z Chinchónu [=činčónu]  se vzletným jménem Luis Gerónimo Fernández de Cabrera y Bobadilla, Conde de Chinchón (vlevo). A ten měl moc krásnou manželku.

Tady musím, hned na počátku vyprávění, udělat vysvětlující stopku. Jelikož historie v rodinných vztazích místokrále silně tápe, budeme se držet spíš pověsti. Nakonec - je romantičtější. A jakýs takýs reálný základ má. On měl totiž místokrál ženy dvě (obě krásné) a neví se jistě, která z nich byla protagonistkou slavného příběhu. Jelikož ale poblíž Madridu má děkovnou bustu (zde foto vpravo dole) druhá manželka Francisca, budeme věřit, že hlavni hrdinkou byla ona.

Jednoho dne mladá, křehká a velmi půvabná Francisca onemocněla malárií. Cloumaly s ní vysoké horečky a záchvaty zimnice. Žádný španělský lékař jí neuměl pomoci. V paláci ale měli domorodého sluhu, Indiána z And, který svou krásnou paní tajně miloval. Už se nemohl dívat na její trápení a vzpomněl si na zázračný prostředek proti horečce, který odpradávna používali v jeho rodné vesnici. A tak požádal o dovolení a vydal se na dalekou cestu. Pospíchal, protože hraběnka už  ztrácela sily...

Podařilo se. Sluha donesl lék včas. Všichni žasli. Byla to obyčejná suchá kůra ze stromu. Indián ji roztloukl na prášek,  trošku nasypal do sklenice s vodou a zamíchal. Přesvědčil svou paní, aby roztok vypila. Bylo to strašně hořké, ale asi opravdu zázračné. Jelikož se hraběnce po opakovaném podávání léku ulevilo a zanedlouho byla úplně zdravá. 

Brzy to věděla celá Lima. Lidé začali nové medicíně říkat "los polvos de la condesa". Hraběnčin prášek. Tolik pověst o první Evropance, která byla vyléčena  chininem.

Konečně jsme u toho. Španělsky se ?chinin už dávno řekne "quinina", protože v jeho rodné kečuánštině se mu vždycky říkalo  "quina" (=kůra). V mnoha dalších jazycích zní jméno podobně. Tedy začíná "Q". Jinde (např. čeština a němčina) preferují "CH" . Chinin byl totiž na své pozitivně dobyvatelské cestě světem provázen omylem v přepisu a taky asi neznalostí španělské výslovnosti.

Vše začalo po vice než sto letech od popsaného uzdravení v Limě. A to, když v Evropě švédský přírodovědec a lékař Carl von Linné pojmenoval strom s léčivou kůrou  " Chinchona".   Na počest první vyléčené a ještě k tomu hraběnky. Aby slavné jméno nebylo zapomenuto. Později  se ale při opisování někdo spletl. Vypadlo mu pismenko. Možná některému z jezuitů, kteří se o osvětu a šíření "hraběnčina prášku" velmi zasloužili. Latinské botanické jméno chinovniku je totiž Cinchona officinalis. Toho ?lékařského, protože všech "cinchon" (čeleď mořenovité) existuje přes padesát druhů. 

A tak, až si zase někdy budete dávat gin s tonikem, který má díky peruánskému prášku ojedinělou chuť, myslete na to, že chinin:

• snižuje tlak krve (ha - neutralizuje ten gin!)
• púsobí jako mírné analgetikum (tlumí bolest v centrálním nervstvu - možno brát preventivně)
• snižuje horečku (pokud byste ji náhodou měli) ... a
• vyhání parazity z krve ( z jater bohužel ne, jak bylo dokázáno)

 NA ZDRAVÍ !!!! 

Související články:

- Neznámý svatý s českým smyslem pro humor?

- Zapomenutá peruánská móda, která by se občas šikla