Narodila se tu moje babička, co byla z pěti dětí. A všichni pak měli další děti, takže ve Svinčanech jeden čas převládaly naše geny. Během let část příbuzných sice migrovala a usazovala se jinde, ale kořeny bují stále...
Všichni se moc rádi vracíme za těmi, co zůstali. My se ségrou patříme do Svinčan po tátovi. A jsme na to pyšné, protože znáte nějakou vesnici, u které je historicky doloženo, že existovala už v roce 1226? No vidíte - a Svinčany mají listinu starou 792 let. A tam je psáno, že zmíněného roku je vlastnil zemanský vladyka Křišťan. A kde že vlastně tyhle Svinčany jsou? V Pardubickém kraji, blízko Přelouče a kousek od Choltic...
A co se týče pro někoho snad směšného názvu /na to jsme dost citliví :-)/ máme i starobylou pověst: Bylo nebylo, jednou v poli za obcí ryla divoká svině. A při té příležitosti narazila na zvon. Když ho lidé vykopali ze země, objevila se studánka, která nikdy nevysychá ani nezamrzá. Zvon pak místní zavěsili do věže kostela sv. Vavřince, kde je dodnes. Od té doby vyzvání v rytmické melodii zmíněné informace: svi-ně vyryla zvon-svi-ně vyryla zvon...
Tak vyprávěla naše babička. Kdyby to šlo, letos 19. ledna by se dožila 120 let. No a my zrovna v tenhle den ve Svinčanech byly. A tak jsme si na ni mohli společně připít. V rámci události, která je pro naši rodinu hodně typická. O té bude ještě řeč.
A tak - pojďte se mnou na chvíli do Svinčan...
Svinčany forever!
