Se strašným osudem. Vnučka královny Viktorie, provdaná za ruského velkoknížete. Žila v bouřlivé době, která ji smetla...
Jmenovala se Alžběta (Elisabeth) a doma v Hesensku jí říkali Ella. Tatínek tam byl velkovévodou (Ludvík lV. Hesensko-Darmstadtský). Maminka Alice byla dcerou britské královny Viktorie.
Ella měla celkem šest sourozenců. Čtyři sestry a dva bratry. Ona sama se narodila jako druhé dítě v roce 1864.
Výchova v rodině byla na tehdejší vladařské poměry poněkud odlišná. Matka Alice vedla děti k samostatnosti. Musely si po sobě uklízet a ve svých pokojích si dokonce zatápět. Starat se o mladší sourozence byla samozřejmá povinnost. Děvčata se mimo všeobecného vzdělání, malování a hudby učila vařit, šít a prát.
Všechny děti byly odmalička zvyklé chodit s matkou do nemocnic, chudobinců a sirotčinců, aby viděly, jak je život někdy krutý. A naučily se tak pomáhat potřebným.
Jenže ani v jejich rodině to nebylo lehké. První tragédie se stala v roce 1873. Malý dvouletý Fridrich při hře se starším bratrem Ernestem vypadl z okna. Z výšky šesti metrů. Pád sice přežil, dokonce přišel k vědomí, ale - byl hemofilik. Zemřel na nezvladatelné vnitřní krvácení. Tolikrát proklínané dědictví královny Viktorie...
Pak, na podzim roku 1878, vtrhla do velkovévodského paláce epidemie záškrtu. Některé děti onemocněly. Zdravou Ellu stihli rodiče poslat pryč. Nákaza přeskakovala z jednoho na druhého. Alice všechny ošetřovala ve dne v noci. Nejmladší čtyřletá Marie zemřela v listopadu. Necelý měsíc po její smrti se od Ernesta nakazila i maminka Alice. Zemřela v prosinci po dvou dnech utrpení. Elle tehdy bylo pouhých čtrnáct let.
Po smrti matky se zdecimované rodiny ujala babička Viktorie. Dívky pak žily hlavně v Anglii. A jak dospívaly, začali se hlásit ženiši. O Ellu, vyhlášenou evropskou krasavici, se údajně vehementně ucházel budoucí pruský císař Vilém II., ale ona ho odmítla. Prý na ni nikdy nezapomněl a po bolševické revoluci se zoufale snažil dostat ji z Ruska. Zase odmítla...
Takže už víme, kam se Ella nakonec provdala. Do Ruska, za velkoknížete Sergeje, což byl bratr tehdejšího cara Alexandra III. A na jejich svatbě - v roce 1884 v Zimním paláci v Petrohradě - se její mladší čtrnáctiletá sestra Alexandra blíže seznámila s carevičem Nikolajem, budoucím posledním carem Mikulâšem II. Blíže proto, že se už jako děti viděly v Anglii na dvoře královny Viktorie. Ti dva se nakonec také vzali, ale až za deset let. A prý z lásky. Takové štěstí Ella neměla...
V novém domově začala Ella změnou jména. Pak se - už velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna - naučila nejen skvěle rusky, ale o vše ruské se i zajímala. Studovala historii, literaturu a pravoslaví. Vychovali ji v protestantské víře a ona i hluboce věřila. Přestože právně nemusela, po několika letech z vlastní vůle a přesvědčení k pravoslaví konvertovala. A její víra se ještě víc prohloubila.
V manželství to asi moc lehké neměla. Z bezmezné vzájemné lásky se Ella a Sergej určitě nevzali. Sňatek byl domluvený, ale královna Viktorie tom tentokrát prsty neměla, jelikož ta Rusko moc v lásce neměla. Údajně šlo o velkou iniciativu že strany bratra ženicha, cara Alexandra lIl. Moc si přál do rodiny hesenskou princeznu, jelikož z téhož rodu pocházela i jeho matka. Takže zase příbuzenstvo v jednom kotci... Hlavně ale měl car velký zájem dostat bratra do chomoutu z naprosto jiného důvodu. Sergej byl se vší pravděpodobností homosexuál se sklony k sado maso. A carský dvůr byla jedna velká drbárna. Vládnoucí bratr se tradičně - mylně - domníval, že takhle nejlépe zastaví tu nejhorší šuškandu.
Co se týče intelektu, tady si asi Je!izaveta a Sergej rozuměli. Velkokníže miloval vše krásné, měl skvělý vkus a cit pro umění. Často zval do svého sídla hudební skladatele a spisovatele. Přátelil se například s Tolstým a Dostojevským. Ale jinak to byl voják každým coulem. A dost krutý a nemilosrdný, takže ho ruský lid moc nemiloval. Spíš ho nenáviděl. Obzvlášť poté, co se stal v roce 1891 gubernátorem Moskvy. A po šíleném roce 1894, kdy nenadále zemřel jeho otec car Alexandr III. Do Ruska se sjížděli hosté na dlouho připravovanou svatbu Mikuláše a Alexandry. A místo toho šli před ní na pohřeb. Všichni se tehdy báli, že svatba v době smutku přinese neštěstí, a přesto ji neodvolali.
Sypat se to začalo po korunovaci nového cara Mikuláše II. v roce 1896. Čtyři dny po ní se měla konat lidová veselice s občerstvením. Tahle oslava se vepsala do dějin jako "Chodynská tragédie." Na chodynském poli v Moskvě měl každý dostat džbánek piva, rohlík, klobásu a kousek perníku. Pro ten účel se postavily stánky, vybudovaly dřevěné lávky a vše měla organizovat policie. Jenže v Rusku byl hlad. Na místo se vydaly tisíce lidí s vidinou jídla zadarmo. Když se rozšířila zpráva, že se asi nedostane na všechny, začala tlačenice. Nastala příšerná panika. Policejní jednotky o síle přes tisíc mužů situaci naprosto nezvládly. Nakonec bylo ušlapáno 1389 lidí a 1300 zraněno.
A car Mikuláš? Bylo mu jen 28 let a byl naprosto nezkušený. Spoléhal se na rady svých velkoknížecích strýců, kteří měli pořád u dvora velkou moc. Sergej měl hlavní slovo. A tak, když se car o masakru dozvěděl a chtěl přerušit oslavy, Sergej mu to vymluvil. Že prý je důležité, aby se s carevnou zúčastnil slavnostního plesu, který pořádal francouzský velvyslanec. Aby se Francouzi neurazili. Na Rusi to carskému páru nikdy neodpustili. Podle nich tančili na mrtvých tělech svých ubohých udupaných poddaných..
Ruský spisovatel Konstantin Balmont ve své kritické básni o carovi napsal (rok 1905!):
... Je zbabělec, co nemá citu, odplata přijde, to se ví.
Kdo na Chodynce počal vládu, toho na konci popraví.
Nemohl tehdy ani tušit, co vlastně předpověděl a jaké hrůzy ještě přijdou. Ještě před tou, co byla úplně nejhorší pro celou carskou rodinu, tedy i pro Ellu. O tom ale až příště...
Fakta: secretoscortesanos.com; se.historia.com/Elizabeth Feodorovna; La Santa Beata Mártir y Princesa de Rusia Elisabeth Feodorovna/Liubov Miller;
